V BOUŘI SAMOTY.

V obloze těžká předzvěsť deště.

Moře má barvu divou, zlou.

– Jenom tyhle vlny ještě

se nezavřely nade mnou.

Ve tvář ostré větry dují,

vlas mi hrnou do čela.

Před vlnou zděšen ustupuji,

jak těsně u mne hučela.

A v zběsilém tom vlnobití

tak tiše proti všem jdeš...

Když vlnu zříš se roztříštiti

– zda konce skály vzpomeneš?

Vlny se lámou v její stěny.

– Zděšeně ustupuji zpět.

Samoty bouří obklopený,

chci konec skály uvidět.

Úlomek skály, úsměv ženy...

–Ta mračna chtěl bych staviti.

Samoty bouří obklopený,

chtěl bych se čehos’ zbaviti:

Zbaviti větru, jenž mi v čelo duje,

zbaviti vlny, jež se roztříští,

zbaviti kroku, který ustupuje,

zbaviti všeho, všeho zbaviti!