V bouři.

Světničku naši naplnil stín,

černá se jako propastí klín –

rachotí, hřímá.

V plaché mé duši také se stmělo,

trne mi tělo, pálí mě čelo,

bázeň mě jímá –

Hledám své drahé okolo sebe, –

v oknech se přísné kaboní nebe:

rachotí, hřímá...

Někdo mi schází v přátelský kruh,

jak ho mám rád, to poví jen bůh

a ten teď dřímá,

v svévoli bujné obláčná stáda

rozprchla se mu v nebeská lada

a v nich to hřímá. –

Všichni ti kolem jsou mi sic drazí,

vidím však tu jen, co mi tu schází,

v prsou mi hřímá...

Světnicí břitký proletěl blesk,

prsa mi schvátil šílený stesk –

rachotí, hřímá:

kdyby z těch blesků, venku co planou,

urval mi jeden osudnou ranou

– bože, to hřímá! –

navždy mou růži na neshledanou!

Krápěje těžké do oken kanou:

zima mi, zima.

Já bych tu duši vznešenou, ctnou

andělům nepřál – ať pro ni jdou:

poválčím s nima,

já bych ji nepřál samému bohu

a já s ním také zápasit mohu

písněmi svýma

a meči těmi možno vždy je mi

urvat ji smrti, urvat ji zemi. –

Ať si jen hřímá!