V bouři.

Pták zpěvný ztich’, les dřímá, listí suslí;

strom každý strunou obrovských je huslí;

kraj ustrašen, mrak hněvným okem blýská,

a jedle k jedli bojácně se stiská.

Dub z hloubi vzdech’, buk větví mocnou tíhu

i každý list svůj kloní smuten k jihu,

s ním celý hvozd; vždyť smečku větrů dravou

bouř nad dumavou pohání mu hlavou.

I stená smrk a vzdychá mladé boučí,

klen v pádu s druhy stenaje se loučí,

blíž ke skále se tulí útlá břízka,

a seveřík si rozpustile píská.

A zas a zase při divokém zpěvu

dál valí bouře vlny svého hněvu

a netvornými perutěmi věje,

a lesů bůh, Pan, radostí se směje.

A výská si a mocným hlasem hlásá:

„Ó jaká vznešenost, ó jaká krása!

kdo tušil by, že obec těchto buků

zná všecka kouzla sedmera mých zvuků?“