V BOUŘI.

Tak, hřímej, bouře, val se nebem dál,

svým bleskem v boky šlehej spící zemi,

bij v tesy hor a trhej srázy skal,

v hloub vodních proudů sáhni perutěmi

a velikány duby, staré sosny

rvi ze země, nič, olup jejich o sny

staleté lesy v šerém stínu spící,

vzbuď celý svět, jenž v mrtvém tichu spal,

rozpoutej orkán divě hřímající –

ó hřímej, bouře, val se nebem dál!

Tak, přírodo, jsi věru největší,

v svém hněvu když dáš bouři náhle vstáti,

když ničíš vše, co důvtip člověčí

– ten malicherný! – snů svých ve závrati

si pracně stvořil, bloud ten, pleva času:

ty velká vstaneš v plápolu a jasu,

ty kážeš nebi, které blesky metá,

svou rukou sáhneš ve klín siných vod –

ó vře to, hřímá, k obloze to vzlétá

a divě jásá ve tvůj chorovod!

Tak, duchu můj, bouř bolů zuřící

když tebou zmítá, okamžiku dítě,

ve vášní dlani list se chvějící,

jež v malé chvíli ve prach zahodí tě:

tys největší, jak jenom můžeš býti

v tom nekonečném bolů vlnobití,

ty bouří zmítán rosteš náhle v nebe

nad tesy snů, nad srázy bolů – skal,

tím věčně buď, ať bouř pak zničí tebe –

ó hřímej, duchu, věčně val se dál!