V BOUŘI.

Smyslné a ospalé mlhy se dálkami valily

šedivým závojem obzor zastírajíce

a jediná plachá hvězda kmitala se ještě

na pusté prostoře znepokojených nebes.

Temnilo se kolem, podivného cos rostlo,

co třáslo korunami staletých stromů,

vzpínalo se všecko těžkým oddychováním

a oblaky se prudce, neúprosně blížily.

My stáli na stráni pod skalním výběžkem

a mlhy se plazily dole u našich nohou

a mraky nám ležely na hlavách a hvězda,

ta jediná, ztracená hvězda hořela nám.

Stuleni k sobě veškerou něhou údů,

slyšíce stejně řítění budoucí hrůzy,

s tlukoucím srdcem a bázní v zpěněné krvi

jsme stáli, když ohlásila bouře svůj vpád.

Defilovaly blesky okolo nás stále,

ve skalách dunění podivně naříkalo,

až příroda široce oddechla v dálky,

blesk udeřil a bylo veliké ticho...

Obloha rozevřela černý svůj krunýř,

hvězdnatých bludiček tisíce zazářilo,

modravá nálada chvěla se nad údolím

a v strmé výši vyplul bílý měsíc.

A všecko na nás volalo a vítalo nás něžně,

rozplameňovalo naše mladá těla,

abychom před tváří všeho, rovni bohu tvůrci,

nádhernou chvíli láskou posvětili...

Smyslné a ospalé mlhy se dušemi valily

šedivým závojem lásku zastírajíce,

když loučil jsem se se svou zlatovláskou

posledním políbením... Vítalo nás jitro.