V BOUŘI.

To hřmělo hluboce, déšť do jizby nám lítal

a píseň bláznivou hrál v okna z divoka,

kdy z květin naproti tvůj milý ovál svítal –

a mlha starostí ti lehla do oka.

Ty, dítě, dumáš asi, ty dumáš z hluboka!

Můj smavý andílku, ty červánku a zoře,

ta propast myšlének, ta pohltí tvůj smích!

Ze snů tvá lodička – a myšlénky jsou moře...

A proč pak přemýšlíš? – Snad někdo ze snů tvých

zde v dáli bouří ton a ruce k nebi zdvih’?

Teď blesk a blesk, hrom v ráz... Snad někde k zemi padá

ten, na nějž vzpomínáš – a ty se modlíš zaň.

A jestli umírá, to velká nebe zrada,

že byla lhostejná ta svatá boha skráň,

když k němu zdvíhá se tak čistá, bílá dlaň.

Mé dítě hebounké, já také pádím bouří,

mám šat juž promoklý a děs mi nohy stáh’.

Kam že se uchýlím? Kol z baráků se kouří,

daleko, daleko je rodné chatky práh...

Snad za mne modlíš se a o mne máš tak strach?

To hřímá hluboce, déšť do očí mi lítá,

a píseň bláznivou hrá vítr z divoka –

jen když tvůj obličej mi z okna v cestu svítá!

Má cesta trnitá a dálná, široká – –

mé dítě, modli se, ó, modli zhluboka!