V bouři.

Po nebi mračna podsvětí jak stíny

ve sboru spěla naši do krajiny,

kde všecko napřed juž se bázní chvělo.

Zlý vítr supě letěl kamsi v dál,

prach těžký zvířil, zbylé listí rval,

a nebe západu se krví rdělo.

Já zíral jsem v ten obzor rozhněvaný,

kdy každý tvor již slyšel svoje hrany,

a v pláči loučil se svými se bratry.

A bylo mi, jakby v té bouři smích

se jakýs tajil zjevů nadzemských

nad bídným losem pozemské té chátry.

A v každé chmuře nebes na zrcadle

jsem naše touhy zřel tak záhy svadlé

a černé, spustlé k nepoznání.

A každý ohlas větru po ladech

mně zněl jak bídy naši žhoucí vzdech,

a vězňů bídných malomocné lkání.

A cítil jsem, že hrom a bouř a blesky

ke smrti branám vedoucí jsou stezky,

po nichž duch lidský celým žitím kráčí.

Já zřel ten zápas, věčný lidstva ston,

a božstva nad ním zkázylačný trón,

a žel – já směl si ulevit jen v pláči!