V bouři.

Těžkým vzduchem větry letí v sporu –

okamžik, a mraky horou v horu

srazily se v siném záblesku,

tratícím se náhle po obzoru,

rvoucím výkřik horám, nebesku...

Ku předu! Jak svítíš dnes mi z mraků,

horský dravý ptáku ohniváku,

k malé chýži v boru na stezku!

Avšak ne! Chci zůstať. Z pod skaliska

hleděť chci, jak ze křídel ti blýská,

slyšeť chci, jak z prsou hlas ti zní.

Strašná moci! Hle tam v dáli víska,

jak se choulí před tvou nepřízní,

jak se halí v oblak šedomračný

před tvým zrakem, ptáku krvelačný,

po žertvě kdy šílen zažízní!

Hrozná sílo! Sílo bohorovná,

děsná, krutá, ale přečarovná;

nepokořen stojím před tebou.

A v mé duši touha nevýslovná

objímá se s němou velebou...

Miluji tě, družko mého žití,

nelekám se tvého hromobití

a sám žasnu, bouře, nad sebou.

Kdež ten jinoch, plný snův a bájí

o ztraceném srdce svého ráji,

snivá tvář a roztoužený hled?

Kde se jeho sladká píseň tají:

„Pozdě! Nikdy více! Naposled! –?“

Dorost v muže – zlomil pouta zlatá

a teď, bouře, s tebou světem chvátá,

volnosť v prsou – čárný amulet!

Jen mu, družko, poskytni své síly,

aby zatkl prapor do mohyly,

zlatou surmou bratrům zahrál svým:

probudí se v prsou lev mu bílý,

zapěje jim hlasem hromovým,

prolomí jim tvrdé prsou hráze,

že své paže zvednou ku přísaze –

a pak běda vrahům vrahovým!

Tichne bouře – v dálce mračno mešká – –

Zvolna z mlhy vystupuje Sněžka

víc a více v rozjasněnou výš –

a má duše probírá se ztěžka:

ticho kolem, lehký vzduch zas již,

bor si oddech, sprostěn opět hrůzy,

a pták volně zapěl ze haluzí –

srdce moje, ty mu rozumíš!