V bouřlivé noci.

Přísné, mrtvé ticho dusné,

nezachvěje list se ani

a v tom tichu všecko usne,

ptáků zpěv i lesů vůně, –

člověk, který touží, stůně,

unavenou složí hlavu

do těžkých a tvrdých dlaní

v beznadějném strnutí.

A já k smrti utýraný

nekonečnou hledím dálí

sám a sám, list větrem štvaný,

ztýrán touhou, které není

cíle ani vyplnění,

umdlený a k smrti chorý,

že má hlava, vzpomíná-li,

div mi mukou nešílí.

A přec znovu vzpomíná si

na ty lepší, zašlé chvíle

plné kouzla, snů a krásy,

jak se mihly v plachém chvatě.

A já vzpomínám si na tě,

duše mojí sladká paní,

a nad propast snů se chýle,

zas tě vidím, zas, ó zas.

Ale v duši cosi lká mi,

co mi ani usnout nedá.

Je to divný nápěv známý,

je to divná píseň bludná.

A tak roste srdce u dna,

zachvěje se na rtu siném

a na horké čelo sedá

jako stín a jako mráz.

A mou duší táhnou snové

těžce, zvolna, jako mraky,

jako mlhy prosincové

a jak chladná, ostrá zima.

Všechno, co mi v duši dřímá,

probuzené táhne kolem,

je to průvod všelijaký

a co divných stínů v něm

Nekonečnou, širou plání

jde tak vše, co umřelo mi,

jde kol v tichém zadumání.

A teď jde má láska mladá...

Paprsk hvězd jí s čela padá –

Zůstaň, zůstaň, paní svatá...

Rukama jen tiše lomí

a mně maně vlhne zrak.

Zůstaň, zůstaň... V pláně holé

z její čela svit se line

a kol hlavy v gloriole

září světlá hvězda sterá.

A kol noc je tmavá, šerá,

jen to světlo do tmy září,

do té poušti nehostinné

a v to prázdno ňader mých.

A jde zvolna před mým okem

zářící a krásná, jde mi

s leskem v oku přehlubokém

a s tím teskným, plachým želem

a s tím bílým, bílým čelem

a s tou nocí tmavých vlasů

a jde s myrtou, liliemi

v rozpuštěných kadeřích.

A tam, svěžích ňader vlna

mlhavým kde spjata šatem,

tam plá vonná růže plná.

A lem bílé její řízy

zvolna už v té noci mizí...

Svatá paní, zůstaň, zůstaň...

Cos jí vzplálo v oku vzňatém –

zůstaň, zůstaň, paní má!

A já zřel, jak ohlédla se,

plno smutku v bílém čele,

plno, plno slzí v řase –

A já jenom ruce spínal

a já dál se rozpomínal –

darmo, darmo! – jenom v dáli

haslo světlo rozechvělé

a já v tmě stál sám a sám.

Co to bylo? – Jenom bolná

upomínka jedna tklivá

kolem mne to táhla zvolna –

a kol z noci tmy se blýská,

hřmí a bouře je jak nízká

a já slyším, jak to hučí,

s nocí vzpomínek mých splývá,

bouří, bouří – jaká noc!

Ó jen duj, – proč váháš, blesku!

nezapláče oko žádné,

nezachví se nikdo v stesku,

já jsem sám, víc nikdo u mne

není v samotě té dumné –

bij jen, bij, já neucouvnu,

kam tvé rudé světlo padne,

osvítí jen holou poušť –

Co mne čeká? Co mi podá

ještě život drsný, tmavý,

který jen mi čelo bodá –

bij jen, bij, zde skráně, čelo...

Divočej to zaskučelo,

divočej to plálo nocí

a blesk rudě plápolavý

s oblaků se řítil v ráz.

Zhluboka a zdlouha šerem

dunělo cos dál a dále,

svítilo cos v blesku sterém,

bouřil hrom a dravý příval

nekonečný s mraků splýval

a ve stromích vítr úpěl,

a kol z mraků blesky stálé

klikatě se míhaly.

A dál vítr pláče, vyje, –

a má hlava v dlaně padá – –

Nechci víc té melodie

slyšet ani, chci jen sníti

v bouřlivém tom vlnobití,

chci jen splynout s touto nocí,

kde se země s nebem hádá

a ten život se smrtí.

Chci jen být té noci částí

a chci v tomto živlů reji

všechna, všechna pouta střásti,

vše to, čeho zde se lekám.

Chci se vmýšlet v dáli někam,

líbat chci ty zašlé květy,

číst chci dnes ty její listy

a chci býti sám a sám.