V BOUŘLIVÉ NOCI

Poslední letní bouřka,

ze všech sil třesouc domem, v němž spím,

vyhodila mne z lůžka,

okna řinčí, dunící prostoru klín

trhají šikmé proudy,

a rychle za sebou zapaluje se svět;

zdá se mi, že se zhroutí

za mými zády zeď.

Otáčím knoflík elektrického světla,

aby mi síla blesků tu zbledla,

abych se spojil s předměty klidnými,

jež kolem stojí po pokoji

a ruce podávají mi.

Pak opět uléhám, oči zavírám,

a – náhle – nejde již o mě.

V šílených proudech z nebeských bran

po mostě v kotli, kde se to po tmě

s rachotem vaří,

sama a sama, kol kopce se sráží,

hltajíc psotu a pro jistotu

bajonet s puškou držíc vodorovně,

snad schlíple jak štěně, snad jak zoufalec vzdorně,

plíží se hlídka.

Vidím ji. Vidím toho vojáka, v zběsilé bitvě živlů

titěrný, trpný střed,

který však musí veškeru hrůzu

celým tělem a tak zdlouha

jako vysušená houba

vypíjet.

Jak na něj myslím se svého lůžka!

Jak hroznou zdá se mi hrozná bouřka,

že on tam stojí!

Kobyly lijáku lavinou letí,

kořeny nebes i země se chvějí:

mě toliko myšlenka na něj však bolí,

dětinská myšlenka, jakoby nemohlo

nic horšího potkati muže onoho,

jako by v úkrytu nebděla pěst,

bohyně krutá a bezděložná,

jež za měsíc snad, za týden možná

smykne jím po prachu, kamení cest,

mrští jím do vagonu,

pošle ho v jícen krve a stonů,

v lijáky železa.