V březnu 1918

Jarní vánek opět tiše

od chicagských jatek dýše,

tak že už je ve vzduchu

cítit jara předtuchu.

Slunce svítí nad prérií,

srdcem všichni čerti šijí,

láska stoupá v duších všech

jako míza ve stromech.

Do přírody každý chvátá

nadšen, že je konec bláta

a že brzy dokoná

divadelní sezona.

Kvapem se již dlouží dnové,

i ty, co jsou bez vepřové,

masa, mouky pšeničné

a jiné bez rozličné.

Vzhledem k vážné době této,

kdy se rychle blíží léto

s vedry, při nichž kůň by pad,

záhodno by bylo snad

zavést podobných dní řadu.

Neděle by ku příkladu

obliby snad došla tu

bez prádla a bez šatů.

Tvoru každému, jenž živý,

z německé té ofensivy,

jež se valí na Paříž,

beztoho je horko již.

Hindenburg děl slova chlubná:

„Prvního tam budu dubna.“

A ten Němčour tentokrát

s to je držet slovo snad.

Naši ustupují znova.

Málo těchy pro nás chová

starý výrok přehloupý,

moudřejší že ustoupí.

Němci dělo postavili,

kterým přes půl světa střílí

moderní ti raubíři,

na co jen si zamíří.

A což, kanon vynajdou-li,

jímž přes celou zeměkouli

velký šrapnel vystřelí

do svých vlastních zad?