V Budapešti líp.

My Slováci pořád sami,

otupnými doubravami

přes bažiny suroviny:

kdy zasvitne osud jiný

v osudné mračno?

Či nesvitne, už nesvitne?

Havran nad hlavou nám lítne

a on čerňák stále kráká

lačným zobcem na Slováka:

Postůj! mně je lačno.

Jdi mi, kliď se, ty mrchavý,

Slovák nemá pro tě hlavy,

ale tamo k Budapestu

na vděčnou se vynes cestu:

tam jsou tuční páni.

Tam v damašku, v zlatě chodí

brati vaši stejnorodí,

tam potrava pro vás ptáky,

a nás nechte nebožáky

od táně jíť k táni.