V budoucím podzimku.

V ty večery, kdy vítr kvílí

za shaslým, šedým, smutným dnem,

my vejdem’ v jizby prostor milý

a v fauteuil k oknu zasednem’.

Ze starých kamen šlehat bude

a praskat, hučet ohně žár,

a chvilkou vmetne listí rudé

v skla oken divý větrů svár.

My přitulíme hlavu k hlavě

a budeme si v oči zřít

a v zorničkách nám bude žhavě

dvé zářných teček hovořit.

A chvilkou záře zrůžovělá

k obloze zrak náš přiláká,

kde viset budou zkrvavělá

A roztrhaná oblaka.

A budem o všem hovořiti,

jak co se v mysli zahostí –

vždyť vedle lásky postačiti

můž’ k štěstí trocha hloupostí!

O románových milovnících,

o živých známých, neznámých,

o větru, jenž lká po ulicích,

o dávných, zašlých časech svých,

o všem tom, co nám rvalo nitro,

o bojích, v nichž nám vlhnul zrak,

jak smutno bylo žití jitro,

jak černý zakrýval je mrak. –

A v rozkoši a rozechvění

my stulíme se k sobě blíž –

a zašeptneme jako v snění:

„Och, to je dávno, dávno již“...

A jedna tato věta pouhá

s tím vším, co v srdci šelestí,

nám bude dražší nežli dlouhá

a velká hymna u štěstí....