V BUŘANU.*)

Moře jarní trávy, buřan květuplný

po obzor až valí měkké, pestré vlny.

S ním se blankyt snoubí. Kamo sáháš okem,

tichá step jen dřímá ve snu přehlubokém.

Dávno tomu, dávno. Stepi sen

nezvyklým byl šumem rozplašen.

Uviděla, žasnouc, od západu

valiti se vozů temných řadu,

blížiti se vichrem jezdců roj, –

neznámý jí hostů šat a zbroj.

Hlahol rozléhá se kol do kola, –

naslouchá mu, rozumí jen zpola.

Ký sem vítr přivál divnou chasu

snědých tváří, pustých brad a vlasů,

půl jak hrdé bohatýry báje,

půl jak bludné syny Himalaje?!

Vetchých oděvů a zbraní směs

postýlá jim plíseň, krev a rez.

Letem vzdouvají se kusé hávy,

čapky srsť tu hledy zaclání,

s přílby rezavé brk onde páví

k osmahlé se šíji uklání.

Kosmatou hruď mnohý jeví spár

těsných kabátců, s jichž prsou chudé

povívají zbytky látky rudé,

kalicha jak hrubý, sešlý tvar.

Kůže hnědá, odraná se choulí

na dřevěných štítech. Prázdné touly,

těžké cepy houpají se vzadu

s pohárem a tykví v divném ladu,

s dropem zloveným – ba smutný vid

skýtá neznámý ten branný lid!

Stanuly teď vozy. Jezdci oře

k pastvě vyhnali ve květů moře.

Ženy ňader osmahlých a lýtek

sestoupily s vozů. S nimi pak

po obrovských kolech chomáč dítek

sesypal se jako šotků mrak.

Nejeden tu hošík pružný, smědý,

pod přílbičkou na bělavé hlavě

stepí rozesílá bystré hledy

jako sokol honce na rukávě.

Ba i nahé robátko tam stranou

na pavézu snesli oprýskanou.

Děvče k němu kleklo miloněžné,

kalich majíc na košili režné

v ňadrech vetkaný jak rudý květ,

usmívá se na ně, k němu kloní

bílé čelo s řadou lesklých tret,

při tom v přilbě kostkami mu zvoní.

S prvního teď vozu muži, ženy

opatrně kmeta snesli v trávu,

zvolna, lehce opřeli mu hlavu

o štít velký, k vozu přikloněný.

Tak tu sedí, polovzpřímen tělem.

S temene mu splývá vlasů sníh

kolem tváří vpadlých, zvráštělých,

a krev zardívá se plátna bělem

v rozhalených prsou. Oči sklenné

bloudí v knize staré otevřené,

ležící mu v klíně. Ztichl šum

a všech zrak se sklonil k jeho rtům.

Stařec promluvil: „Nad blízkým rovem

kajicným se s vámi loučím slovem.

Zhřešili jsme, bratři! K mnohé seči

za jazyk a víru spěl náš voj,

ale posléz’ přirostla nám k meči

srdce lítá, zvykem stal se boj,

bez volby již prapor náš se klonil,

kam plen pozýval, kde měšec zvonil,

z bohatýrů hrdých, Páně sluhů

stali jsme se hejnem dobrodruhů!

V boji mrzkém, v Uhrách naši četu

Hospodin teď rozbil na odvetu,

mně hruď proklál, vás co trosku žalnou

vyvrhl v tu stepi valnou, dálnou –

však vás aspoň spřízněný nám v rodě

družný národ přijme na východě!

Ale já zde věčný budu sen

v šíré stepi spáti samoten.

Skloňte ke mně třáseň praporu,

válečný zpěv zazni ve sboru,

vpadněte všech houfnic hudbou jarou,

rozhlučte všech bubnů kůži starou,

bych mněl, na slavné že klesám dráze

v boji posvátném – pak umru snáze!

Do hrobu meč nahý dán mi buď,

nech v mé dlani mrtvé rez jej ztráví –

druha věrného mé hanby, slávy.

Bibli tu pak vložte na mou hruď –

za živa kde stále měla dlíti,

nechte spasné její blány ztlíti!

Zdá se mi, že v poslední té chvíli

Hospodin mé duše oko sílí,

budoucnosti závoj odkrývá.

Vidím – běda! – ve skráň mého lidu

hloub a hloub se trní zarývá –

však již vstává, – střásá hanbu, bídu – –

A teď vidím: z východní té strany

mrak se zdvihá jezdců hustý, branný,

a v něm vrátí vnuci našich vnuků

do vlasti se předků v bitev hluku.

Koní bouř’ přeletne po mém rově,

zachytí můj popel na podkově

a jej ponese v zem rodnou zpět,

jež se zrodí nové slávy květ!“

Za svítání ustlali jsou kmetu

do peřestých vonných stepních květů.

Povzdechy, modlitby tichým slovem

s vůdcovým se rozloučili rovem.

Dál se hnula vozů řada tmavá,

prapor s kalichem vlá v Ukrajinu,

za nimi pak v ladném stepi klínu

uhnětený buřan zvolna vstává.

Zmizeli již v dáli. Kamo sáháš okem,

step jen tichá dřímá ve snu přehlubokém,

po obzor až valí měkké, pestré vlny

moře jarní trávy, buřan květuplný.