V ČAS TENTO...

V čas tento smutný dnes, jenž pln je slz a lkání,

kdy jak by hroutila se země v moře děsu,

a srdce zoufalé kdy lká o slitování,

odejít od lidí se zachce ve chrám lesů,

v sloupoví zeleném, kde jak by myrrhy vůně,

pod klenbou stromů dech pryskyřic tichem vane,

a bolest skrýti tam, jíž lidské srdce stůně,

zapomnít marných dnů, jež v neznámo jdou plané.

Dech horký, kořenný jen cítit slunných strání,

tajemným naslouchat po kraji hlasům zrání

a čekat, nové-li dech vánku nese zvěsti,

o novém životě, o novém člověku,

jenž těžce rodí se v neznámém daleku,

o kráse neznámé, tušeném, novém štěstí.