V. Causerie o jaru v jeseni.

Má i jeseň svoje dny,

kdy se zbudí ptáci,

s písní jejich staré sny,

v těch se jaro vrací.

Ovšem je to illusí

v sklon dne líbezného,

bys moh’ patřit bez hrůzy

v slední konec všeho.

Příroda jest herečkou,

líčiti se umí,

husté mlhy pod vléčkou

zvadlý luh jí šumí.

Protká svity zlatými

úsměv zvadlých lící,

žely v mračnech vzňatými

šedivou již kštici.

Astry i směs skabios

v ústrety stře tobě,

v sled svou flétnu drozd i kos

zkouší v pozdní době.

Smutná sláva poslední,

milá však a hřeje,

jitro spěje k poledni,

slunce plá, pták pěje.

Na javoru žlutý list

chví se, k zemi splývá,

celý jako zlato čist

v houšť, která se stmívá.

Mihne se jak hvězda tam,

do mechu než sletí;

luny bledý drahokam

vzplá tu v temnu snětí.

A to ticho do duše

měkkou rukou sahá,

v nové Vesny předtuše

zem sní šedá, vlahá.

Však již zítra najednou

šer a chlad tu zbudou,

k břehům řeky usednou

v scenerii chudou.

Však již zítra s deštěm tmy

dostaví se náhle,

celý kraj se zkalí, ztmí

v písni větrů táhlé.

Proto číše, bratři, výš!

pokud slunce v jase;

Srdce, nepokoj svůj ztiš,

jaro přijde zase!