V Čechách už to není k vydržení!

To si mluvte, prosím, co chcete,

mne to pranic nesplete!

Když tu bedlivě tak na to zírám,

nestranně vše vážím, rozebírám,

zvolat musím hned v tom okamžení:

„V Čechách už to není k vydržení!“

Vezměm na příklad jen počasí. –

Z rána sluníčko se vytasí

se zlatými svými tatrmánky,

člověk myslí, bude krásný den,

abys byl přec letně oblečen,

navlékneš si svoje „porculánky“.

Tu to máme! sotva vyjdeš z domu,

máš tu strašný liják, rachot hromu,

a než schováš se kdes pod balkonem,

běž radš domu – převleci se honem,

aby lidé z blízka, z dáli

porculánkám tvým se nevysmáli.

Kde tak špatná stále pohoda,

jakž má býti potom úroda?

Jakž nemáme umírati hlady,

kdyžtě hrom a kroupy bijí všady,

z orné půdy pak vždy víc a více

stávají se samé železnice,

jichžto věčný kouř a smrad

hubí každý luh i sad?!

Proto také stálá nuzota,

ve všem neslýchaná drahota!

Kde jsi býval druhdy velikášem,

když jsi cinkal v kapse dvaciášem,

jsi teď synem chudé matky,

máš-li jenom dvě, tři zlatky!

V hospodě ni u muziky

nesmíš dělat žádné velké křiky,

musíš skrývat svoji bídu,

nemáš-li tam – známou křídu.

Naši páni muzikanti

jsou teď nejen furianti,

ale také – špekulanti!

Sotva zaslech's jednu písničku,

nastrčí ti pod nos mističku,

abys, nechtě slouti Harpagonem,

ňáký „šoufek“ do ní vsypal honem.

Když pak během večeří

s miskou párkráte se seznámíš,

z galantnosti u dveří

odchod svůj jí ještě oznámíš

a pak vzdychneš si pln blaha:

„Hudbo falešná, jak jsi ty draha!“ –

Ne dost na tom, že vše drahé tak,

není to též dobré nikterak.

Nechci rozpoutat hněv skrytý

zpomínáním na ty naše byty,

na domácí naše pány,

egyptské ty rány – –

jenžto nevědí v své pýše

s činžemi kam lézt už výše;

jenž dovolí nájemníku,

by dal spravit každou kliku,

byty pěkně vymalovat,

by se moh' pak vystěhovat

třeba proto, že pln hříšných „fuků“

nepolíbil „hausmistryni“ ruku –

nechci s nimi já se zlobit,

po pravdě je vypodobit,

přihlídnu radš zatím k výživě,

ceknu o jídle jen, o pivě!

Kdo nemá své vlastní domácnosti,

ten se po hostincích krutě postí,

neboť v „abonnement“ chtít ztišit hlad,

nikoho přec nenapadne snad!

K tomu jako žebráka tě uctívají,

musíš snísti, co ti dají!

Co se nápojů pak dotýče,

tu se teprve neptaj' na chtíče.

Na každé sic firmě „vlastenské“

najdeš „pravé, staré plzeňské“,

podíváš-li se však do sklenice,

shledáš všelijaké míchanice,

v nichžto hlavní faktor, plzeňák,

„nehemží“ se nikterak.

Chceš-li „obyčejné“ píti,

hleď si cedník s sebou vzíti,

abys, nechtě cizí škodu,

vycedil z něj sousedovu vodu.

Jdeš-li do kavárny časem,

poradils se teprv s ďasem!

Z kávy můžeš snadno znát

nejnovější Tschinklův surogát,

a co najdeš v čaji,

páni kavárníci jenom znají!

K tomu můžeš, chtě se dobře mít,

„čtverácké“ si kuba zakouřit,

opatrně dřív však „obvyklé“

vytáhnouti z něho – „haarwickle“.

Chceš-li s chutí si přečísti

čelní naše denní listy,

nesmíš v sobě míti žluče,

bys to mohl strávit celkem,

co si ve formátu velkém

vynadají vzájem „ruče“.

Na konec, chtě starostí se zbavit,

můžeš všade dobře se též bavit,

do divadla můžeš jíti,

nový třeba kus tam zříti,

sneseš-li bez dešperace

všelijaké demonstrace.

Aneb zajdeš podle mody

večer někam do hospody.

Všude vítaným jsi hostem

velectěným společnostem,

jestliže znáš ten neb onen stůl,

notabene: každou jeho půl!

Vždyť pak u nás v zimě, v letě

nyní humor jen jen kvete!

Než-lis sobě ještě pooddech',

ptaj' se tebe milí páni

beze všeho upejpání,

jsi-li „Staro-“ nebo „Mladočech“;

a než mine chvíle maličká,

v hádce hospoda je celičká.

Tu pak slyšíš lecos pěkného,

co tě rozechvěje celého;

sem tam lítaj' „silné výrazy“,

div že paruku ti nesrazí,

křik a váda hřmí ti do uší,

až tě na pařízek ohluší,

takže přijda domu v noční čas

zvoláš: „Aby do toho už ďas!“ –

Ano, tak to u nás chodí teď,

kdož ví, kam to dojde naposled –

protož po zralém dím uvážení:

„V Čechách už to není k vydržení!“