V ČEKÁNÍ JARA

V zimě u večer na samotě

smutnější za okny květiny jsou,

okna když pláčou vločkami sněhu.

Rovina sněžné je moře a na něm koráb,

šerá vrána to zdvihá svých křídel plachty,

odplouvá líně a už se nevrací.

Osamělé srdce se krčí, tak skrčí

jako před liškou v kurníku slípka;

soumrakem slyšet šlápoty,

slyšet, že připlíží se v tu noc.

Tak umí najednou schvátit stesk,

že jsi tak sám a sám a sám,

myslíš na drahé teplo ženského hlasu,

na rozsvětlené síně žvatláním kohokoli,

na družné chvíle s kýmkoli, na vřavu města,

na jaro života, na jaro života,

které se probudí pod sněhem,

že na ně myslíš a čekáš,

teplem vlastním je probudíš.

Květiny vzejdou tvých na zahradách,

všecko když kvete pod oblohou,

ženy v nejtišších duše promenádách

v první vůni a květu.