V ČEKÁRNĚ III. TŘÍDY.

Až doposud šlo všecko hladce;

dnes člověk neví, kam by leh’,

nastala zvláštní situace,

že není haléř na nocleh.

Dešť chladný padá tiše s nebe

a je to věru velmi zlé,

když v ochořelé nohy zebe

a ulice jsou rozplizlé.

Ve hlavě praská, srdce teskní,

leč rozum stojí na stráži:

Do očí padl pitoreskní

lesk světélek tam z nádraží.

Červená, modrá, žlutá očka

se míhají, zvou blíž a blíž,

a člověk jde a jako kočka

v čekárně hledá teplou skrýš.

Lavička jedna, tam ta v rohu,

má náruč zvláště lákavou...

Dík za vše dobré pánubohu –

a už je tlumok pod hlavou.

Kol mluví lidé, dvéře buší,

dešť bije tiše do oken,

cos obestírá náhle uši –

a už je všecko jako sen.

Jen jako z dálky k sluchu ťuká

křik švýcarského portýra,

jenž pravý typ je hromotluka

a ústa strašně otvírá.

„Luzern, Bern, Bregenz!“ Kterak?

Jaká to slova neznámá?

To dojista je portýr čtverák,

či splet’ si hlavu s nohama.

„Luzern, Bern!“ – K čertu, zase!

Jsem ve snách nebo opilý?

„Luzern! Bern! Bregenz!“ – Zdá se,

ti lidé že se zbláznili.

Žert jako žert, však je-li hloupý,

pak člověka to uráží...

Ach, jací jsou to dneska troupi

na Františkově nádraží...

Jsem přece u nás, v Čechách, v Praze,

za chvíli jedu kolem Zdic

po naší staré známé dráze

na Rokycany z Hořovic.

„Luzern, Bern!“ – Chacha, chacha!

Žert rád mám, když se povede,

však nač ta jména portýr tlachá,

když od nás vlak tam nejede?

To dojista lze požadovat

při nároku i praskrovném,

by portýr, chce-li portýrovat,

si nepleť Bern s Berounem..!

Pak ticho, ticho... Hlasy davu,

křik portýra, hluk z peronu,

pozvolna halí těžkou hlavu

v jakousi mlžnou záclonu,

až posléz jak by zašuměla

odkudsi táhlá tonina,

mdlá ruka klesne podle těla

a člověk znova usíná.

Luzern, Bern, Zdice, Praha...

Za představou jde představa,

sta vzpomínek a každá drahá

a každá jasně vyvstává.

Vše honí se tu v jedné směsi

a člověk letí jako pták

přes česká města, vísky, lesy,

a je mu sladce, milo tak...

Vše je tak jasno, každá chata

tu leží jako na dlani,

tam voní lípy, tamhle máta

a tam je slyšet klekání.

Stráň! Známá stráň! A zde jsou dosud

ty staré známé aleje,

kde neznali jsme, co je osud,

a znali jenom naděje.

Zde olše, potok, hukot splavu,

a pro boha, zde jeskyně,

kde člověk poprv drahou hlavu

měl na prsou a na klíně.

Vše jako živo, tytéž jívy,

táž srdce na nich vyrytá,

týž párek naivně dovádivý,

týž skřivan zpívá ze žita.

Ach, živo všecko, stromy, tváře,

dech lučin, letní zášeří,

zde cesta, na níž z breviáře

se modlívali páteři.

I místo, hle, kde člověk s tužkou

tak mnohý výpad podnik’ v týl

a s jedinou tou svojí družkou

se těšíval a hovořil.

Ty všecky sny, to všecko, všecko

zas v duši zvoní, kolotá,

a člověk šťasten jako děcko

se usmívá pln života.

Čís ret se náhle k čelu sklání,

dvě oči, známé obočí,

a člověk hledí z nenadání

své staré matce do očí...

„Luzern! Bern!“ Ruka jakás

se hrubě ramen dotýká:

„V čekárně spát, toť přísný zákaz!“

– a portýr dvéře zamyká...

Tak nějak vše to prchlo rázem,

dech štěstí, život, nálada,

a člověk hledí tupě na zem

a bere tlumok na záda.

Dešťové kapky zvolna plynou

a každá studí do líce,

pot horkých skrání splývá s špínou

a padá v špínu ulice – – –