V čele chudiny.

Vypučel kvítek v stínu zlatých bání,

chudobka matka nad ním ožila

a drsné ruce na čílko mu sklání,

v něž suďba tajnou sílu vložila.

I rostl synek jako jasan v poli,

že radostí byl celé rodiny,

a lidé složili v něj velkou roli,

již započít měl v čele chudiny.

A když pak dorost’, hlásal slovo boží:

od chýže poutník chodil ku chýži,

že pýcha s výše trůnu ku podnoží

jen s pohrdáním k lidu pohlíží.

Tu napínali kmeti staré sluchy

a křečovitě rvali šediny,

pod nimiž zažeh’ v plápol pocit hluchý,

pod nimiž vědomí vzňal chudiny.

I cítil, jaký žár ve srdcích pálí,

že nezdrží proud jeho žádný stav,

že sešlý lid ten stojí zas co skály

a mužně žádá svatých lidstva práv.

Však když zřel krev na rukou toho lidu,

jenž v poutech všednosti lkal bez viny,

jenž počal chápat kletou svoji bídu,

tu vztyčil prapor v čele chudiny.

A byl to hustý příval smrtných koulí,

když na barikádu se řadili –

tu olova kus jedny k zemi choulí

a druzí znova pušky nabili.

A když mu vedle šedý otec klesl,

řka: „Drž se do poslední hodiny!“

on nezachvěl se, bolem nezahlesl,

když dokonával v čele chudiny. –