V čelo knihy básní věnovaných P. Marii.

Ó Paní má! K Tvé chvále pěl bych rád,

jak v noci čárné perský slavík zpívá,

kdy voní sad

a na sta očí ráje ze zahrad

v zem plnou vůně toužebně se dívá.

Rád modlil bych se před Tvým obrazem,

rty andělů jak modlit jen se umí,

a zlíbal roucha Tvého sněžný lem,

jež v truchlou zem

nám píseň ráje ztraceného šumí.

Tvé jméno rád bych jasem obetkal,

jímž oceán tak čarokrásně plane,

když z lůna skal

proud růží, zlata, ve vln šíř i dál

jak z přeplněné klenotnice kane.

Pel křídel andělských, šum jejich per

a svaté noci hymnus přehluboký,

zář hvězdných sfer,

Tvých svatyň tajůplný pološer:

vše rád bych vetkal v chudé svoje sloky.

Však možno-li, by širé země syn

své zpěvy mísil v svatých chorovody

a ve Tvůj klín

ty, které pěstí ráje jas a stín.

krás nesmrtelných vložil věčné plody?

Ó matko má! Je chudičký ten lán

a srdce mého zrosený je krví,

kde pochován

květ mladých tužeb mých, – je plný ran, –

a vesny mého žití skřivan prvý.

Ples dozněl. Prchla píseň slunných niv,

již zklamání tak záhy mlčet učí.

Ó jaký div,

že v ústraní jdu často mlčenliv

a v duši mé jen dumná píseň zvučí.

Ó jaký div, že bezútěšný čas

mne děsí též, – jsem dítě svého věku!

Však víry jas

loď mého žití v přístav vede zas,

jak maják světlý, z vln těch bouřných jeku.

A padne-li kdy záře naděje

v mou píseň jako blahý úsměv rána:

Ó Tobě je,

– ten v boji o život kus trofeje, –

jen Tobě, Tobě na vždy věnována!