V. Celý jsem tenkrát bloudil den

Celý jsem tenkrát bloudil den

po starých Budějovicích,

v podloubí okolo náměstí,

v sadech i po ulicích –

Samé však cizí tváře kol,

a neznámé na mě zří oči:

– Cože ten podivný cizinec

po všech tak hloupě se točí? –

Ba, marně snažím se zachytit

z dnů dávných známé mi rysy!

Oh, kam jste se všichni jen poděli,

jež jsem tak dobře znal kdysi?!

Kde jsi, ty krásný „Juane“ –

i ty, můj „Oněgine“? –

Dnes pouhé jste stíny – jiní teď

svádějí ženy jiné.

Kam, u čerta, se poděly

někdejší místní krásky?

Snad nejedna mrtva a přemnohá

pudrem si zasýpá vrásky...

A tak jsem znaven, v podvečer,

zabloudil ke klášteru –

Hle, kdo to tam před krámkem s veteší,

jak přízrak se vynořil v šeru?

Bože, to starý David je,

znám dobře nos ten soví!

Nuž, k němu! Bodrý ten hebrejec

jistě mi ledacos poví.

„Buďte zdráv, pane!“ Však starý žid

jak ducha se mě zalek –

Já marně se ptám ho – ten počestný muž

byl věkem už hluchý – jak špalek.