V ČERNÝ DEN.

Silnice s topoly, lesnatá Hvězda,

dokola protáhlý chlum;

den se již nachýlil, ani se nezdá –

záhy již propadne snům...

Posledním paprskem slunko sem svítí

líbezně z podzimních mlh...

Proč duše poutníka bol tu dnes cítí,

proč mu zrak bezděky zvlh’?

Vždyť, kam tu pokročí – šlape mu noha

krvavou, svěcenou zem!

Vždyť tu dnes ubití volají Boha

o pomstu neslyšným rtem!

Česká tu svoboda zdeptána leží,

mrtva je, nesmí se hnout:

pušky a bodáky sen její střeží,

sta na ni svalena pout...

Nesmírný hřbitov se prostírá kolem

bez křížů, bez božích muk;

nad rovy praotců zoraným polem

zarmoucen bloudí zde vnuk.

Lítost a potupa v srdci mu hostí,

vzdor se v něm bouří a hněv:

k němu zde mluví ty setlelé kosti,

k němu ta prolitá krev!

Dal by on milerád krev svoji vlastní,

kdyby tím spasil svůj lid:

kdyby jen potomci mohli být šťastni,

mohli mít volnost a klid!

Volal by soudruhy – kolik však je jich,

cítících hanbu, jak on;

toužících, vyvolat v národa dějích

zoufalé odvety tón?...

Pusto a prázdno je, kam se kol dívá,

jedva zřít mladíčka kdes,

který tu nad hroby odvážně zpívá

bolestnou vzpomínku dnes...

Za to však bodáků jakoby k vojně

přibyl sem celičký pluk;

všade kol naseto chocholů hojně,

šavlí je slyšeti zvuk...

Spěte, ó rekové! – dobře vás hlídá

orel, jenž přemohl lva...

Když usne násilí – bdí aspoň bída –

vždy máte hlídače dva!

Nesmí vám potomek ve vlastní zemi

ozdobit zapadlý rov;

nesmí se hlásit k vám – leda být němý,

jako ten kámen a kov...

Na vaše hroby jen slunko se směje,

vám tu jen zatíkne pták;

nad vaším popelem se tu jen chvěje

poslední, krvavý mák...

Víc se tu nestrpí!... Každému běda,

kdo tady pro národ svůj

vzbouřeným pocitům projevu hledá...

Na toho zahřmí se: „Stůj!“