V ČERVÁNCÍCH.

Zas večer k srdci mluví tichem svým,

jak obyčejně do červánků zřím,

jak obyčejně toužím v šerou dál...

Hle, onen život, který sluncem hrál

a duhy kouzlil v mladistvý můj věk,

teď bledne, mizí jako červánek!

Ten přece nachem nebe rozvlní

a skály, vody, bory oslní:

však beze stopy světem spěl můj duch,

jak oblaků stín přes uvadlý luh;

snem jest mu život, lásky není v něm,

nedoufá v nebe a nevěří v zem,

ni síly nemá zeptat se, proč žil,

ni odvahy zas nový hledat cíl,

ni vůle zplanout ohněm posledním!

jak obyčejně do červánků zřím...