V červáncích.

Když večer někdy ze svých dum

výš zahledím se k červánkům –

vády horký nach mi vznítí tváře,

a duše má je plna záře

a nadšení a pokladů,

jak tam ta sláva západu!

V jich ohni zřím, jak zem jde spát,

a purpur jejich mám tak rád,

– neb vzlétne vždy mi z jeho krásy

zjev motýla, jenž potom hrá si

čas dlouhý v mojí duše snech,

a písně kouzlí na mých rtech!

Jich plápol můj kdy vznítí zrak,

já často v srdci toužím pak,

by osudem mi bylo přáno,

jak teď – i kdys v to věčné ráno,

nad hlavou svou jich zář a svit,

smět za hrob odtud odejít!