V ČERVENCI 1915

Lehounce vítr pokyvuje

mým oknem z kořán otevřeným,

jímž usmívá se modré nebe

s vrcholky mraků bělostných.

A okno skřípá, kvílí, zpívá,

jako když jel jsem po Adrii

a lehký větřík plachty vlnil

a parník písní třepotal.

V hluboce modrých vlnách moře

medusy pluly, velké hřiby,

v hluboce modrých vlnách vzduchu

se rackové kol chechtali.

A do rozkoše všechno jelo:

k ostrovům plným vinohradů,

ku lázním plným vil a smíchu,

ku krásným hradům – Miramar...

My potkávali plesné lodi,

s nichž hudba, jásot, šátků chvění,

a v naší lodi při kytáře

pěl píseň lásky troubadour.

A dnes? Ó moře, jak jsi smutné!

Jen obrněnce, vrahy hostíš,

máš v hloubi miny místo medus,

a místo racků letadla.

Jsi říší smrti. Žádný výlet –

i obchod zemřel na tvých vlnách.

Ó moře krásné, v slunci záříš –

však zakletým jsi královstvím...

Ty, které spínáš dálné světy

a družíš lidi různých barev

a voláš: Bratři, milujte se

zříš jenom zášť a vraždění.