V ČERVNOVÉ NOCI NA SADĚ.

By Antonín Sova

Sad růžový má plný půvab svůj

v červnové noci temné, pod hvězdami

když růže bílé v černou noční sluj,

když růže střásají své drahokamy,

když zavěšeni prostovlasí jdem

a nachýleni růží nad oblaka

cítíme vonět vlhce chladnou zem

a při zemi se k větvím choulit ptáka...

Tu náhle srdce své mi otvíráš:

co radosti v něm bylo a co jest, co ještě bude...

Starosti byly, na něž vzpomínáš, –

u cest ti kvetly, pivoňky jak rudé...

Teď perleťové nebe, laskavé,

již nemá příkrých ohňů žhavě zlatých...

Jsme zodpovědni... Zraky pátravé

má osud náš, jak berem z darů vrchovatých...

Díš: je mi sladko... Ale nevím jak,

tak jako nekonečným před zápasem,

já blesky chci, jež zítřejší dá mrak,

tu prázdnotu, jež přijde v jizbu časem,

tu zoufalost, již bezradný má věk,

tu nenávist, jež na mou rassu číhá,

bude mi dražším zase paprsek

a vykoupení přinese ta tíha...

Neb srdce neví, co by chtělo dřív,

zda podrobit se neb vše přemáhati,

věřiti v zázrak, ve zjevení, v div,

neb cynicky se poznanému smáti,

ne, srdce neví, zda má toužiti

po malém štěstí, jež se hledat musí

jen v každodenním, krotkém soužití

při louči u krbu, jež čpí a dusí...

A harmonii v očích, v pohybech,

díš: jsem však šťastna, roste dítě mé.

My ožijeme v jeho žádostech,

jím v zápas nový zase vyjdeme...

Tak věčné ohně zase nehasnou,

ztajené síly jen se v hloubky ztrácí,

zas na povrch by vytrysknuly tmou,

v proud splynuly, jímž množství zaburácí...

Na život myslím, který bouřlivý

rozházel hnízdo, vejce zelenavá

kol rozkutálel do luk, na nivy,

a za jiter je smutných rozklubává,

a ptáci holí s velkou hlavou svou

do slunce pohlíží ze skořepiny

a umrou v tom, co prvně zapípnou,

kdes bez pomoci, bez lásky a viny...

Já toužím a já věřím, silna jsem,

já bloudím, hledám, ale vždy se vrátím...

Tak pravila... A vlhce chladná zem

voněla v koutech, k bramborovým natím,

schýlené lilky v poli vedlejším

tkal měsíc, strašák skřípal poblíž v máku

a v bílých růží oblaku, tmou bělejším,

z krůpějí rosy zřelo tisíc zraků...