V červnu.

Když se v červnu volně toulám v kraji,

zdá se mi, že o sto let jsem zmládl,

že mi v srdci ptáci hnízda tkají,

a já sám jak kdybych křídly vládl.

Jak po medu včela v květu tísni

po kráse má vzletná duše bádá,

lásky vzdechy slyším v ptáků písni

a stesk dum, jež vánek v křoví skládá.

Zřím, jak o skal plece rozložité

opírá se usměvavá Zora,

na srdce jak kvítí v kytku svité

ňadry puklá přivíjí si hora.

Vidím v dáli nivu, ana pláče,

na srdci že množství brázd jí zeje,

a tlum racků nad hrudí jí kráče,

Zora však se jejím slzám směje.

Šťasten jsem, až v podvečerní chvíli

blažen domů kráčím skrze mlází,

les jde spat a měsíc jak sen bílý

tiše v černé hlavě hvozdu vzchází.