V ČESKÉ CHALOUPCE.

Vy krovy staré, omšené

a světničky vy starosvětské,

kde všecko jest tak svěcené,

tak vetché vše a přec tak dětské,

tak zašlé, mrtvé, bývávalé –

a svěží přec jak život sám;

vy koutky nízké, skrovně malé –

a neobsáhlé, neskonalé

jak velechrám!

V ký kraj se duše odhoupá

tím malovaným kolebadlem?

Ký duch k ní náhle vystoupá,

skryt v kočičkách tam za zrcadlem?

Čím to, že srdce vyřezané

tam na stolici dubové

s mým srdcem v divný soulad plane

a zevšad zářné chvění vane

tak májové?

Tu bábin fěrtoch, samý květ,

tam čepec pro veliký svátek

s dnem zlatým, starý na sto let,

tu modlitby, tam kolovrátek;

tu s tulipány strakatými

zas žlutý kožich pantáty,

a živůtek zde, samé prýmy,

jenž k hrdlu zdoben jiskrnými

kol granáty.

Čím prostinké ty památky

nám drahé jsou tak nevýslovně?

Proč jako v dětství pohádky

nás vábí k sobě očarovně?

Ó tím, že každá zdoba tato

i každá práce, každá zvěst,

že vše, co z ducha lidu vzňato,

tak české zrno, ryzí zlato,

tak naše jest!

Tak svůj, tak věren sobě byl

ten lid i v robot robské tíze!

Svou víru ctil a velebil

svým srdcem v kytli vlastní příze;

svůj mrav i jazyk, pýchu svoji,

svou hlavu měl, svých dlaní pot,

své květy vlažil svými zdroji

a znovuzrodil k žití boji

svůj, náš to rod!

A my teď, jeho dědici,

se ženem’ s pachtivými ňadry

plout v cizích proudů směsici

a maškařit se v cizí hadry.

Kde moda v hlasný pozoun vřeští,

hned světovost se dere v nás,

hned horečkou se všecko třeští

a sdírají hned vnuci čeští

svých předků ráz.

I hanbě v pozlacené říze

má klaněti se prostá čest,

má zdraví blahořečit hlíze,

když světovou a v modě jest.

Ó duchu otců, duchu přímý,

ty duchu vlastních pravd i kras,

věj, zaplaš omamné ty dýmy,

dej, ať jsme tvými, necizími

a svými zas!