V české chalupě na výstavišti.

Jak vězeň skleněného hradu

ve zlatých lidu pohádkách,

po čarovném jsem kráčel sadu

a často k srdci rukou sáh’

a často na čelo, jež plálo:

zda bdím, či vše se mi jen zdálo?

Roj myšlenek mi hlavou táh’,

zrak žasnul; v nejpestřejší vnadě

hned zlatých vod jej poutal práh,

jenž v kamenné se snášel zevy;

hned soch a staveb luzné zjevy,

hned plátovaných příšer ruch,

a co všecko, ví jenom Bůh.

Ký vábný svět? Snad Merlín nový

do kvítím vyzdobených niv

ten přenádherný vkouzlil div,

kde Práce s Uměním si hoví,

jak večer o letnicích lid,

když umyv zmozolené dlaně

jde pomodlit se „Anděl Páně“.

A jaké zázraky jsem zhlíd’!

Kdo všecky vypsati je může,

kdo vtěsnat v srdce, v leb a zor?

Toť ducha jsou i hmoty růže

a divy vod a niv a hor,

jež Hojnost nakupila štědrá

na ladný vlasti klín i bedra,

a vůkol samé jasné tváře,

a plno radosti a záře.

Zda je to skutečnost či snění?

já v údivu jsem srdce tisk’,

chtě krotit jeho tetelení,

a pramen slz mi v oči trysk’;

vše rázem v milý kraj se mění,

jejž dávno znám; já blahem výsk’

a prchnuv z přátel čilé tlupy

v ráz stál jsem české u chalupy.

Zrak hořel, v leb se hnala krev,

v níž živým pramenem mi vřela,

ach, jaký dojemný to zjev

má udivená duše zřela;

je přízrak to, či pravda snad?

Chvil zašlých noc se v duši šeří,

a vzpomínky, ti pestří ptáci,

v hruď letí mi, jak když se vrací

zpět Vesna ve kvetoucí sad(

ti hrdlem hlasné písně zvoní,

ti mile žvatlají, ti tlukou,

až hlava na ňadra se kloní,

a ruka zbožně spíná s rukou.

Tak zas tě zřím, jak spadlou s výše,

v lip rozložitých haluzích

ty drahých srdcí prostá skrýše,

ty zlatá kniho zkázek mých;

zas vidím sloupky tvé a loubí

a dvířka vedle zdobných vrat,

jež útulně se v celek snoubí;

zas došky zřím, jež vrabcí rují

a kalenec i s hřebenem,

kde dužný netřesk mocně bují,

a všecko přichází mi snem.

Ach tys to, ty, náš český hrad,

kam, ať si hrbila své plece,

ať plazila se jako had,

sběř zrádná nevnikla nám přece;

zde posud vládne otcův řád

a bude vládnout z vůle boží,

ať zášť a hněv se jak chce množí.

Hle, štíhlá smrčka černohlavá,

již před okna hoch milé dává,

zde jeví se mi zrovna tak,

jak panenka, jež z lože vstává

a bystří důvtip, bystří zrak,

by na tu plenu oblak šerou

svých větvic jehlou tisícerou

květ vzácný vyšila si v čas

všem družkám ve vsi na úžas.

A tam ta sličná lomenice

a statná kukle s nápisem!

Mně neztrácí se údiv s líce,

zrak přechází mně, kde to jsem?

Ty lištěny a zdobné latě

a římsy okrouhlený pás,

vše tone v slunce rudém zlatě;

či oheň skráp’ mi náhle v řas?

či stala se má duše plenem

zdob paprskových pod hřebenem,

jež pojednou mi padly v tvář

jak raní zory smavá zář?

Hle, makovičku vyfintěnou

i vrzátko a jeho vzdych,

a v oknech za roubenou stěnou

dvé záslon jako padlý sníh,

leč před záslonou v květináči

trs rozmariny tomu vděk,

kdo na svatbu i k hrobu kráčí,

a rudé květy bazalek.

Nuž dovnitř! Juž jsem na zápraží,

však rychle dále, rychle dál!

Jak prosto vše, ó jak to blaží!

Zde zase hrdým jsem jak král,

když zírá s trůnu zlaté výše

na pestré poklady své říše.

A s hlavou svislou, vlhkým okem

do nízké světnice jsem šel,

jíž na dvéře psal každým rokem

tři krále starý učitel;

ó jak mě všecko v srdci jalo,

když kolem jsem se rozhlíd’ zas,

a co v mé duši dávno spalo,

vše budilo se na úžas.

Stůl v rohu zřel jsem javorový

a lavice kol bílých stěn,

kde druhdy hospodář si hoví,

když nelze s chasou jíti ven;

ach, při takém dlel drahné chvíle

můj ondy děd svůj krotě žal,

když chor a blízek žití cíle

svým dětem v městě listy psal.

Jak dojemně to písmo znělo:

„Vy prchly jste, a teď jsem sám,

leč snesu, co by přijít mělo,

ať hyne vetché moje tělo,

vždyť ve vás útěchu svou mám!

Jen hodny buďte, milé děti,

a vše, co žalem na vás sletí,

vždy mužně neste v každý čas;

pych panský se svých beder shoďte

a chalupám se neodroďte...“

Já slyším posavad ten vzkaz,

a vším, co vidím sebe kolem,

zas mocně zachvívá se hruď,

jak sám bych seděl za tím stolem;

ó, chato česká, zdráva buď,

Bůh dej ti všecko plnou dlaní,

a vždy až světa do skonání,

a nedej těm, kdo budou živi

z těch darů lesa, pole, nivy,

by na hruď sklánějíce leb

vlasť jinou vyhledali k žití;

jeť hrozno do ciziny jíti

a vyžebraný jísti chléb.

Jak teskno je tu, Bože věčný!

a přec by navždy rád zde dlel,

ty prostý domku, syn tvůj vděčný

a věčně by tě líbat chtěl;

vždyť mimo krkonošské stráně

a plece vrchů šumavských,

že žijeme, je z vůle Páně

jen dílem strážných duchů tvých.

Tys na vzdor lotříků a katů

své vlasti těžký nesla kříž,

když vedli ji tam na Golgatu,

již v dálce mezi stromy zříš,

a tebou v pravý čas a dobu

zas k nové slávě vstala z hrobu.

Tys vykonala vše ty divy,

jež postřehl jsem ven a ven

na ňadrech panenské té nivy,

tvůj, chato, je ten velký den,

jejž po stu letech národ světí,

v němž bratr bratru v náruč letí,

v němž výská cit a mysl jásá,

a ret „my zvítězili“ hlásá,

„i přes nepřátel mračný děs!“

Hle, vše co v šíři dál se jasní,

tvou v úžas vznešenou je básní

a vrcholem tvé slávy dnes!

Ó chato, plná jásavosti,

co slunných z tebe vyšlo hlav,

co duší, které na vzdor zlosti

zlých příšer potíraly dav;

co vyšlo z tebe bohatýrů,

když loupežný je týral vrah,

jež vycedili srdcí nach

za odkaz otcův z dávných let:

za právo, svobodu a víru,

za rozkvět srdce, ducha vzlet

a za půdu, v níž kosti reků

tlí zahrabány drahný čas,

než jasným světcem nových věků

z nich mstitel křivdy vstane zas!

Nuž zdráva buď, má chato milá,

v níž oné ruce žehnal Bůh,

jež první kleče vyrobila,

a první otku, první pluh,

by rolník otužilých údů

svou poděděnou brázdil půdu,

a z chleba klíčícího zpod

měl pro sebe a celý rod,

v němž zlobě k hněvu, záští k smíchu

vlasť jenom sílu má a pýchu.

Ó zdráva budiž, prostá zdoby,

kde jako ondy v dobách zlých

lid ze železa kosy zrobí

a cepy z kmenů habrových,

tu na bohatý žitný klas,

tu na nepřátel hlavy zas,

již pyšně do výše se vznesli

a pod různými času hesly

vždy hubili a rvali nás!

V tvém útulku nám matky švarné

vždy čacký odkájely rod,

a jemná srdce, duše zdárné,

a reky na krvavý hod,

již, vztek a zášť když počly růsti,

tak zkrotili je blíže Ústí,

a potrestali zpupný hřích,

že krví nájezdníků zlých

vše české nivy byly plny

i Vltavské i Labské vlny.

Ó zdráva buď v svém prostém zjevu,

všem srdcím k radosti a v děk,

ty klenotnice našich zpěvů

a pověstí a pohádek,

jež v trpkých chvílích sladkým lékem

svých rodných matek ssaje s mlékem

tlum dětí krásných jako květ,

už na sta v temno zašlých let;

ó zdráva buď, ty studno čistá,

kde mluva tryská zas a zas,

jež jako růže plnolistá

rtem krásy dýchá všemu v žas;

jež po všech vlastech mile voní,

až srdce vzrůstá, vzlétá duch;

v níž síla zvučí, něha zvoní,

a moc a velebnost se sloní,

a všemohoucnost skrývá Bůh.

Buď požehnán tvůj krov, tvé stěny

a každý ozdůbek tvých rys,

a obrázky kol rozvěšeny

i pruty kočiček a bříz,

jež ozdobí je v každém roce,

když zavítá k nám jara zvěst,

a boží přijdou velkonoce,

a ptactvo nazpět letí s cest,

by potěšilo lidskou duši

a hnízda vilo na pospěch,

tam za humny v té staré hruši

i na podkrovních povalech.

Buď žehnána ta tvoje studna

i s okovem a hřídelem,

z níž ze skály se prýští u dna

zdroj, jarost dávající všem,

kdo touží, aby v práce chvíli

ret svadlý sladce osvěžili

a za dob léta úmorných

zas upružili svalů svých;

buď požehnána na stokrát,

ty naše pýcho v boji, v míru,

ty jediná, jež s to jsi dát

nám řady junných bohatýrů,

již život, duši, statků směs

svou za vlast složili by s chutí,

kdy pomsty by ji trýznil běs,

a satan dračí na peruti

ji do propasti zhouby nes’; –

již nechať v prostém robů kroji

u velkolepém s křivdou boji,

jak Záboj vrahy pádným mlatem

vše v hněvu potřeli by svatém,

až zdiven svět by stajil dech,

co umí konat síla Čech,

a zápal vznešený a svatý

těch rekův pohrdnuté chaty!

Buď požehnána na věčnost,

ty české síly svatá stráži;

ó kéž by syn tvůj rost’ a rost’

a páž měl za sta jiných paží

a srdce za sta jiných srdcí

a hlavu za sta jiných hlav,

by zpupnost do prachu moh’ vrci

a rozmést pluky lží jak brav;

v kruh národů by vešel chvatem

a zvolal odhazuje zbraň:

„Hle, lid můj chce vám býti bratrem,

kdo kámen chcete vrhnout naň?

kdo kálet jej, kdo znesvětiti?

Zrak náš i pod slzou se nítí

a jako nebes jarní blesk

je našich skrání svit a lesk!“

Nuž šťasten v činech buď i snách,

ty trpitelů chrámku chudý,

tvých nízkých dveří líbám práh

a každý kout a všecko všudy;

hruď chví se mi a hoří krev

a srdce láskou k tobě práhne,

však v duchu zřím, jak mimo táhne

tvých hrdin oblakový zjev

a za ním jako úsvit zory

vždy nových bohatýrů sbory,

jichž přitlumený slyším zpěv

a hlahol, jenž mi klesá v duši,

a nadšen zírám do ovzduší

na velebný ten slávy zjev,

jenž nad tebou, má chato sirá,

a nad mou vlastí v šíř a dál

svá zlatá křídla rozestírá.

Viz, klekám, hříšník, kde jsem stál,

v tvář slza blaha tryská tiše,

ó Bůh tě chraň, má česká chyše! –

Ven ze síně jsem vyšel v sad,

juž soumrak venku byl a chlad,

a na západ mé zřely zraky;

tam temné kupily se mraky.

Já teskliv za ruku chyt’ druha,

on výčitkou však v hruď mě bod’:

„Proč děsíš se? Hleď na východ,

jak velebná tam vzchází duha!“