V české dědině na Kavkaze.

Tedy sem až své jste žití nesli,

na ten klidně snící horský luh,

kamo ptactvo s perutnými vesly

věčně zve a vábí tvorstva vzruch,

v ono svěží, rozbujené mlází

kyprých niv a dolin v Pokavkazí,

jež v hloub ňader ryje lehký pluh?

Mníte-li, kdo z vlasti odešli jste,

rodičů svých opustivše hrob

i ty krásné lípy velkolisté

i ta luka plna květných zdob,

že juž na vždy u cíle jste klidu?

Hleďte kolem na směsici lidu!

Vy jste volni, z dětí bude rob...

Nechť ty chaty – bílé holubice –

k chodci mluví: „Pohleď, u nás mír,

v dálce žal nám vrásky vyryl v líce,

pole naše rodila jen pýr;

zde tvář všaká jasná je a svěží,

jak po dešti niva, když k ní běží

slunné jaro – skvoucí bohatýr!

Štěstí naše na novo zde vzrůstá,

postať přímí se jak horský kmen,

písněmi se zachvívají ústa

jarých dětí, vnadných dcer a žen,

jimž mír s čel a radost z očí září;

a Bůh dá, že nejen teď, i v stáří

šťastni budem z krásy těch svých věn!

Místo hněvu radost k ňadrům hrnem,

místo slzy proudí z oka jas;

z panenské té půdy zlatým zrnem

třikrát víc než u vás sype klas;

při potrojné senoseče práci

mužný sekáč ve květech se ztrácí,

všem, kdo zřeli, milý na úžas.

Všude štědrost s hojností se snoubí;

co dáš zemi stokrát dává zpět,

ořeší a réva domky vroubí,

jejichž okna jasně hledí v svět,

nezbrocený bojů děsným kláním,

nesplašený pestrých vášní ržáním,

nehoněný pluky mračných běd!..

„Zůstaň s námi!“ volá vše a láká,

„co tě bolí, v staré vlasti nech,

vyplaš z ňader toho bouřliváka,

jenž ti křídly na rty vane vzdech;

zůstaň s námi pod Marchotským hřbetem,

kde se věčně jaro střídá s letem,

nech těch zchudlých luhů v srdci Čech!

Zůstaň, zůstaň!.. Ne, vy nivy milé,

dražší vás mne nazpět volá krov,

stesk a vzdechy otcův v síňkách zbylé,

mužnost mluvy, zpěvnost ladných slov,

dětské stopy na řek našich písku,

zdroje běh, jenž na dvé dělí vísku,

krev kdys v boji padlých, nářek vdov.

Chvat mě volá neklidného stroje,

korby horníkovy těžký ston,

pádný topor dřevorubcův z chvoje,

ku modlitbě volající zvon,

družně přástky zimní, letní hrádky,

vůně lípy, růže ze zahrádky,

pěnkav prostý zpěv a vrbců hon!

Zpět mě volá rádlo na novině,

kolčat táhle úpěnlivý hvizd,

zpět stesk dědův na samotě v mlýně,

zpět hlas jiřic z krovu hojných hnízd;

zpět z kováren kladiv pádné rány,

zpět ten nářek na nevlídné pány,

zpět křik bídy: „Práci chcem’ – chcem’ jíst!

Vše mne volá, mám-liž chabě tedy

hlavu klonit; ruce klásti v klín?

nemám dbát, když doma chudák bledý

vlhké oči zvedá v nebes týn?

či mám mlčet, o svoje-li práva

po století volat neustává

pokořených otců jarý syn?

Nesmím dlíti! Či když brat se brání,

v úkrytu mám státi lhostejen

s kleslou rukou, se schýlenou skrání,

podlé malátnosti babský plen?

Či mám trávit život u pohodlí,

když o rodu smrt se vrazi shodli,

vhodný pouze čekajíce den?

Nesmím dlít; vždyť útrapy se množí,

bída roste, skrovný mizí chléb,

setba řídne, bují pýř i hloží,

mladá schne a stará puká leb;

marnou poutí k právu noha klesá,

a nepřítel bratrům kříže tesá

v dlaně, v nohy přiostřuje hřeb!

Nesmím dlíti, nechať v době strasti

úlevy zde našel drahý brat,

nabrav hrstku hlíny z rodné vlasti,

by, až teskliv bude umírat,

chystaje se v cizí půdě spáti,

pod hlavu ji mohl v rakev dáti;

by jak doma odpočal si rád.

Nesmím dlíti, ač mi srdce buší,

zřím-li kolem na těch hájů skvost,

v jejichž stínu sdílně slzy suší

jižních vánků vábná přítulnost;

u večer, kde besedují spolu,

ti, s nimiž jsem doma kolem stolu

blažen sedal, klamů žití prost!...

Nesmím dlíti, nechať všecko nutí,

nechať volá: „Rci, proč hynout jdeš?

Nes se domů písně na peruti,

zde však zůstaň, se svými se těš;

plna míru je zde chvíle všaká!...

Ó ten klam! Hle, orel stihnul ptáka,

vraždí ho... i tento ráj jest lež!

Všude zloba! Nechci meškat v dálce!

Všude boj, i zde, a nikde klid!

Zpět! Mé srdce zvyklo věčné válce,

kterou s křivdou bojuje můj lid;

nechať ústrk mi, nechť smrt je díkem,

jsem a budu práva nájezdníkem,

doma hořím, zde bych na led styd’.

Či mám snášet, jazyky jak škube

z ústek dětí nepřítel jak kat,

tvářky tepe, hlavičky jim rube,

setí z niv a došky trhá z chat;

jak vše hubí podle ďáblí rady?

Ne, ba ne! Zpět v rodných bratrů řady,

s nimi žít chci, s nimi umírat!

Hned-li ne, přec někdy přijde doba,

že ta zášť nám slétne na dostřel,

práva bohatýr že vzroste z roba,

živ že bude zas, kdo věky mřel

a korouhev slávy k nebi vztyčí...

S Bohem! Hle, zda požár je to v síči,

či zář vlasti své jsem z dálky zřel? –