V chmurné noci.

Za tiché, zimní noci skvělým polem

z dveří své chýše rozhlédám se kolem.

Kraj bezlunný přec odráží se v temně

svých sněhů jasem, svými závějemi,

vše kol je bílo od oblak až k zemi,

a vzduch se svítí bledým šerem jemně...

Sníh napadal až k záspi našich síní!

Kol ploty zahrad stkví se stříbrem jíní,

a čirá závěj leží za stodolou,

kde nad příkop svou šerou hlavu z polou

peň vazu tmavý sklání zádumčivě.

Dál mlha hnědá na zaváté nivě

se v tiši stále zachvívá a třese

a jako přízrak v dálném zniká lese,

jenž neurčitě na obzoru splývá.

A tajemného srdci cos se skrývá

v tom zmrtvělém a děsném tichu takém,

kam s vysoka svým olověným zrakem

se bezhvězdné a chmurné nebe dívá...