V chrámě.

Já ve tmách chrámu stanul v noci,

kol s náhlou bázní v očích zřel,

duch můj se děsil tajné moci

tu spící v domě, jenž se chvěl.

A náhle před sebou zřím ducha

a jasu jeho pln je chrám,

mou duší divná plane tucha –

a již se hlasem chvějným ptám:

„O rci, kde dobra Bůh as trůní?“

Ukázal oknem ve tlum hvězd.

„Kdo Bohem zla?“ Jak z hrobu duní

tu temný hlas: „Tím člověk jest!“