V chrámě Čáslavském

Ondy při dudání

zanesla mě cesta

k Janovickým vrchům,

do Čáslavi města;

do chrámu jsem vkročil,

vzpomínkou se kruše;

z hloubi zaúpěla

rozbolená duše.

„Tady ležela jsi,

jasná hlavo česká!

Kde Tvůj vzdor junácký,

kde Tvůj věhlas mešká?

Kdeže zpráchnivěly

Tvé velebné skráně,

bohatýrský Žižko,

vyvolený Páně?

Ohlížím se smutně

jako siré robě

po památce Tvojí,

po Tvém tichém hrobě;

ale nenacházím,

kde Tvé jméno psáno;

všecko porušeno,

všecko rozkotáno!

Že nestihla v žití

klenby Tvého čela,

tož pěst vrahů v hrobě

rozbiti je chtěla;

Ty však vzdornou silou

vzdul jsi hruď a chvatem

zahnal’s rušitele

pádným hrobu mlatem!

Věru bledli strachem

cizopasní páni!

přišli Tebe tepat,

a jsou potepáni;

ještě prázdných očí

lebky Tvojí lysé –

statní hrdinové –

znova ulekli se.

Ulekli se ještě

prachu Tvojí hrudi,

snad že předvídali,

že se někdy zbudí;

a – by na vše časy

bylo s Tebou veta –

rozmetli Tvůj popel

do všech úhlů světa.

Ó že’s nevzplál, Jene,

srdcem, hněvem v líci,

když Ti hrob bořili

smělí trpaslíci!

Ale nač Ti hrobu,

nač památky prosté?

pomník Tvojí slávy

výše oblak roste.

Oblak modrou klenbou

do nebe až vniká;

vždyť měl v Tobě Pán Bůh

svého bojovníka,

jiskru svého čela,

svojí pomsty rámě;

tomu není věru

místa v lidském chrámě.

Hrobka rozmetena,

leč – a kdo to zruší? –

velebný máš pomník

v každé české duši;

plnať je vlast Tvého

posvátného prachu,

věrným ku potěše,

zrádcům ku postrachu!