V chrámě sv. Marka.

Klekl jsem v chrámě

svatého Marka,

vroucně se modlil

za rodné bratry,

by vzchopili se

k mužnému činu

a z ponížení

vyrvali domov.

Mžikavé světlo

nesměle plálo

ve věčné lampě,

jak slabá víra

v tesklivé duši, –

stále jsem čekal,

v příští že chvíli

prskne a shasne:

leč světlo věčné

mžikalo dále

v chrámové lodi.

S obrazů kolem

ve zlatých rámcích

umění ryzí,

vznešené, velké

hledělo na mne

v nesmrtelné své

úchvatné kráse,

ve svěžích barvách,

jak plálo dřív už

před stoletími,

po věky roníc

do duší zbožných

nadšení svaté,

nebeskou radost

s tajemnou tuchou

lepšího světa,

kde vládne krása,

láska a dobro.

Dlouho jsem klečel,

nořil svou duši

ve zjevech krásy,

jež se sloupoví,

se stěn a stropu

půvabný odlesk

na skráň mou lily

jak rajskou sprchu,

jak jiskry božství,

jak posvěcení.

Mžikavé světlo

ve věčné lampě

jasněji vzplálo,

a v duši mojí

naděje s vírou

se zakotvila,

že jednou musí

po celém světě

zvítězit pravda,

krása a dobro.