V chrámě.

Dým vonný od stupňů jde do kupole tiše,

jak mlha mystická, mrak stříbrný tam tvoří,

jím, zdá se, andělů se sličné hlavy noří,

a varhan andantem jich vážná píseň dýše.

A svatost jest a blesk, co rozlilo se kolem,

na stupních oltáře kněz jako přelud stojí,

chrám v sebe ztrácí se a kol se světla rojí,

a vlny stvoření se valí jeho dolem.

Ty krásná, mladistvá a zádumčivá ženo,

nač klečíš opodál a v dlaně tiskneš tváře?

Což božské milosti tě neoblila záře,

což díkem nebylo, co ústy vysloveno?

Tvou hlavu rozkošnou kás ruka neviděná

zde tíží v zoufání a dusí prosbu tvoji,

ty vzýváš Někoho... On vedle tebe stojí,

a slyší, čím lká ret, čím srdce tiše stená.

Mně tvoje tajemství jest předrahé a svaté,

ten Někdo však je zná... hleď, přes rameno tvoje

se k tobě nahýbá a plaší s čela roje

ti mraků přesmutných a sází květy zlaté.

Již obřad dokonán. Lid odchází... Slyš, ženo!

Já nemám práva snad..... však čím jsi v světě byla,

co zamlčel tvůj ret, co ústa vyslovila,

já žehnám tobě. Jdi! Je tobě odpuštěno.