V CHRÁMĚ.

Půlnoční vstal měsíc nade Pražský chrám,

Smutný v pustém chrámě já jen stojím sám;

A bleda měsíce slzí plný svit,

Ve mých jenom ňádrech trudný budí cit.

Či ostatních? – Ne! – svit jeho čili stín

Nepronikne rakví ni hrobový klín!

Nezaplaší noc, a nezaplaší sen,

A nezbudí bouřní mrtvým srdcím den,

Jen po sochách hrobky barví mrtvá zář

Korunu nevěrnou i kamennou tvář,

Míhá se po lících neprobuzených

Co utichlý pláč, ba co lehounký smích.

Při každého nohou kamenný spí lev

Co umdlelá síla i ukrotlý hněv.

Slávy zašlé stín, ba půlnoční i strach

Obletuje otců mých zlehčený prach.

Nešťastného syna však praviceť mdlá,

A síla ust jeho skřípění jen má.