V CHUMELICI.

Jak rád mám půvab zimní chvíle,

když večer tmí se v ulicích

a všecky deštníky jsou bílé,

an chumelí se na ně sníh!

Ruch koles náhle v tichu mizí,

je šumu zbaven každý krok,

vše město kol má tvářnost cizí,

jíž nemívalo celý rok...

Tma neproniklá halí nebe,

však bílý květ jí kane z úst – –

ó, kam se díváš kolem sebe,

jak pohádku bys viděl růst!

Sníh lehounký, jak peří kajky

se třpytně vzduchem zachvívá

a v šedé mlze jako krajky

vše bílou třásní pokrývá.

V sad na keře i černé stromy

se skvělost níží tajemná,

a chodníky a zdi a domy

jak stříbrem planou do temna.

Co vnad a zdoby v sobě tají

ten zimní přelud večera,

kdy svítilny se rozžehají

a roste s jasem nádhera!

I jízdní dráha jako křídou

je vysypána do běla...

Ó, staň a slyš! – teď hlavní třídou

sem hudba náhle zazněla!

A první saně letí Prahou...

Jak líbezně jich zvonky zní!

Zříš koberec a šubu drahou

a krásnou, mladou slečnu v ní...

Však nazbyt jenom praskot biče

pohání oře do běhu,

neb silný klusák, plesem řiče,

jak vichr kvapí po sněhu!

Dus kopyt ani slyšet není,

a saně jen se zamihnou...

vzad, po rolniček sladkém znění

obracíš ještě hlavu svou!

Než, lidu shon tě vleče s sebou

bezděky s místa, kde jsi stál,

i pospícháš, ač nohy zebou,

zas promenády množstvím dál.

A padá sníh a hustě kryje

vše lidi kol i předměty – –

ó, divně kouzlem poesie

dnes Příkopy jsou zaklety!

Hle, švihákům se úbor bělá,

jsa modou zimy osvěžen,

jak Mikuláš má každý zcela

i vous i límec zasněžen...

A děvuškám plá ruměn z tváří

a na řasách jim taje sníh –

však jako hvězdy pod ním září

vždy usmívavý pohled jich!

Leč za drobnými jejich kročky

jak z pánův kdo se otočí –

hned chumelice svými vločky

mu naschvál bije do očí...

Ne, nikam dél a určitěji

tu zraku nelze prodleti:

vše kmitne před ním jako v reji –

a sněžinkou zas odletí!

Noc hluboká juž nebe stíní,

a tady – plno života,

a spěchem u výkladních skříní

zjev tisíců se mihotá,

a tísní se a v klubka snoubí

a rozptyluje v proudy hned,

až deštníky jak bílé houby

ti zabraňují volný vzhled!

A bez hluku a v divném klidu

ten dav se valí veškeren,

jsa ve stříbrném stopen vidu

i v zlaté záři luceren – –

že oslněn v tom pestrém jasu

sám pojednou se, brachu, ptáš:

Zda přelud je to zašlých časů,

či proměnil se osud náš?...

Jdou známí, cizí – se rtů jejich

jen vtip tu zvoní, žert a ples,

a na všech vůkol obličejích

jen radost se tu hlásí dnes,

co démantové jiskry sněhu

a lampy v zimním večeru

všem na šat kouzlí třpyt a něhu

a pohádkovou nádheru...

Tu obraznost se v tobě zvedne,

a ďábel přidá svoji lest –

a na vše jinak nežli ve dne

se dívat začneš, co tu jest...

Ó, vzdej se, vzdej! – i tobě zdá se,

když korsem bloudíš tam i zpět,

že pravdivým je ve své kráse

ten přelud kol, ten celý svět!

A zatím všecko, co tu vábí:

ty drahé kroje pánův, dam,

ta bída, skrytá do hedvábí,

ten úsměv, jas a drahokam;

ty kožíšky, ty skvostné šály

a čapky z kun a sobolův –

ach, zatím vše to lže a šálí

jak Něvskij Prospekt Gogolův...