V CHVÍLI NÁVRATU DO FRANCIE

Kdo v chvíli, kdy snad Bůh sám ztroskotává,

zná hádati,

zda strana chmurná bude to či smavá,

kam vše se obrátí?

Tvá ruka, osude, jež do mlhy se skrývá,

co asi tká?

Stín hanby bude to či omamivá

jitřenka?

S nejlepším nejhorší se v dnech těch poměšuje,

ó, jaké zlo!

Vlast Slavkov, ale císař zasluhuje

Waterloo.

Já půjdu, Paříži, na půdu tvoji svatou,

do zdí tvých.

Já vnesu v tebe duši věčné vzňatou

vyštvaných.

Ježto čas volat tam, kde srdce hrdé bije

ku práci,

čas tygra zničiti cizího jako zmije

domácí,

a ježto ideál, který jsme nechápali,

dnes tone již,

mřít nikdo velký přespříliš, ni vítěziti

sláb přespříliš.

A ježto na nebi jitřenka chmurná vstává

soka, jenž zhrd’,

a ježto před námi je pouze volba: sláva

anebo smrt,

ježto dnes teče krev a ježto střechy plají,

v den, který klet!

ježto je okamžik, kde baby utíkají,

přiletím zpět!

A cizinec-li ode hranic dále

pokročil,

já nechci moci díl, chci nebezpečí ale

celý díl!

A ježto nepřátel, včerejších našich hostí,

se valí proud,

já půjdu, Francie má, tvojí před slabostí

pokleknout!

Napadnu jejich zpěv, jich orly, jejich zbraně,

drzý čin;

mít podíl na bídě tvé žádám, na tvé haně

já, tvůj syn!

Divý, však uctivý k neštěstí, ať ti laje

kdokoli drz,

já líbám nohy tvé a moje oko plaje,

ač plno slz.

Francie, uvidíš, že v hlavě starce skromné

jsem víru kryl,

jediná myšlenka, že ty jsi byla pro mne,

jediný cíl.

A ty mně dovolíš, mně, který z temnot spěje,

být děckem tvým;

a co se v triumfu zlá rota smíchem směje

pohřebním,

mně za zlé nevezmeš, že klaně se a prose

jdu k tobě sem,

tvým čelem oslněn hrdým, jež zlatilo se

východem.

Dříve v dnech orgie, kdy rozkoš z očí svítí

bez víry,

podobna révoví suchému, kde se vznítí

požáry,

když zpita nádherou, triumfem a sny svými

tančila’s,

když pěla’s, když tě sved’ paprsky prolhanými

úspěchu jas,

když bylo slyšet fanfáry znít slavné,

zřít zábav vír,

já prchal, Paříži, jak prorok v době dávné

opouštěl Tyr.

Císařství v Gomoru když zvrhlo Lutecii,

hořkosti pln

já k moři odešel, jež velkým smutkem spíjí

příboje vln.

Tam píseň slyše tvou, blouznění tvého hříchu

zmatené,

já k tvojí nádheře, k snu tvému, tvému smíchu

děl svoje: „Ne!“

Než dnes, kdy přichází na ponuré své pouti

Attila,

dnes, kdy se celý svět okolo tebe hroutí,

stojím zde já!

Francie, s tebou být chci v chvíli, kdy tě vláčí

za vlasy,

ó matko, řetězů tvých článek nad vše sladší

nosit chci!

Přicházím, ježto dnes v tvář tobě množství hřímá

děl, mitrailléz,

buď uzříš na hradbách mne státi svojich zpříma

či ležet kdes.

A možná v zemi tvé, kde naděje vždy září

do truchlých dob,

v odměnu vyhnanství, Francie, mému stáří

popřeješ hrob.