V chvíli slavnosti.

Ó, vílo má, jež svádíš k radosti i písni,

jež plníš duši mou květy a tělo sladkým chvěním,

pojď do komnat mých, jež teplem lásky hřejí,

a naplň jejich vzduch svou vůní radostného mládí.

A lože měkké, jako křídla sivých ptáků,

již připraveno k obejmutí nahé krásy Tvoji.

Já, silný a zdravý jak Adam, poprvé když hřešil,

svou píseň rozkoše Ti v lůno Tvoje zpívám.

Hymna stvořitelů:

Nad života bídu a smrti dotknutí

my hýříme spolu v slavnosti spojení krve!

A zpiti myšlénkou tvoření žití,

my zpíváme rozkoší boha, jenž z ničeho životy stvořil.

Jsme bohy v té největší tvoření chvíli.

A jako on z rozmaru, z rozkoše život nám dal,

my spolu zrodíme život.

Ó, zdrávo buď, Nic! (zítra připiji tobě),

že rozkoš a radost podáváš, když z tebe

je možno stvořiti život, v němž všecko:

Svět, radost a umírání, rozkoše závrať a smrt!