V chýši.

Paprslek hvězdný zapadnul

do tiché chýše;

byla to více zlatá nit,

to chvějná stezka spíše,

po které duše odchází

zpět do nebeské výše.

Tichounká jizba, bílý stůl,

tam stín a bělo

si hrají sem a hrají tam

přes bílé, chladné čelo;

to spíš’ byl úbělový květ,

než drobné dětské tělo.

Vedle kdos dřímá u lože;

je neodstláno;

ji bol a bdění přemohly,

jeť dokonáno!

ale té prázdné náruče,

až probudí se ráno! –