V. Cigán sběh.

Po nebi hrady oblaků –

slyš, táborem jak hřímá!

Hrom udeřil a okolí

jak děsná bázeň jímá!

Po třikrát děla zahoukla,

kdo pochopí jich zprávu?

To vypisují odměnu

na uprchlíka hlavu.

A nežli západ krvácel,

již v tábor vedli sběha:

na rukou těžké okovy,

však z očí plamen šlehá.

A v tváři hrdá odvaha,

hoj! nad ní mužné čelo:

což mnohé očko spanilé

by pro něj zaslzelo!

Leč velitelův přísný zrak

už z daleka ho vítá –

ej však co cigán na to dbá,

že smrť mu z něho svítá!

Jak smělá je to postava,

jak ohněm kypí ústa:

„Hoj ještě jsemť já cigánem,

jejž odkojila pusta!

Hoj ještě jsemť já cigánem,

jejž nebe krylo v spánku

a jemuž pán bůh andílka

kdys poslal za cigánku.

Ach když my čárdáš začali,

náš čárdáš s cigánkami,

hned celá pusta oživla

a poskočila s námi.

A kudy táhnem, junáci –

proč by se před kým báli?

a hejno děvčat žebroní

o čárdáš na cimbály.

Tu starý bača posadil

rád do strany si čapku

a při tom, věru, neskrbil

o tokajského kapku!

Ej hola! hoši venkovští

již s cigánkami točí,

a mnohý magnát velmožný

div nenechá tu oči!

Leč atlasová tvářička

tak slaďounce mu kyne,

že magnát div div nešílí

a touhou nezahyne!

Jak volno bylo na pustě!

však zde – zde všecko těsné,

zde úpí každý v okovech,

jen bolestíli hlesne.

A jakou lež to hlásáte,

že pouta vaše svatá?

Jeť válka hříchem dědičným,

jenž přešel na mláďata!“

A pouta řinčí na rukou,

ha výkřik, úžas retů –

před vůdce letí okovy,

však cigán s koněm v letu...

A na polo se obrátiv,

zpět čapkou svojí točí:

„Ej nechať pusta vyhrává,

však cigán si v ní skočí!“