V CIZÍCH SLUŽBÁCH.

Pelichá časem skoro každý pták

anebo aspoň mění peří.

Dnes nikdo nevěří (už je to tak!),

jediný Iška ještě věří.

Pan Iška věří, čeští poslanci

že psali článek „V cizích službách“,

že k Vídni šli a šlapou nohou svou

po českých nadějích a tužbách.

Že muži přední v našem národě

zrovna tak jako Iška cítí,

že píší: „Nepřejeme svobodě,

my chceme dále otročiti.“

Nevěří tomu v světě nikdo už,

pan Iška ale věří všecko,

že v Čechách dneska každý už

upírá zraky na Německo.

Že zapomněl, kým král náš Otakar

zavražděn byl kdys na Moravském poli,

že zapomněl, kdo nesl smrt a zmar,

a proč nás tři sta let vše v Čechách bolí.

Že zapomněl ve hrůze dnešních dní

na Bílou horu, kterou pomstychtivý

postavil Habsburk, jak kříž náhrobní

na hrob, v nějž klesl národ živý.

Že na Německo zraky upírá

a že upírá zraky k Vídni

a praví: „Blaze v spárech upíra,

když rabové jsme, když jsme bídní.“

Nevěří tomu v světě nikdo už,

pan Iška ale věří všecko,

že z národa, jenž stál tu jako muž,

se stalo slaboduché děcko.

Děcko, jež všemu nyní směje se,

Komenskému i Havlíčkovi,

děcko, jež bázní náhle chvěje se,

že svobodu snad přináší čas nový.

Nevěří nikdo, Iška věří jen,

že národ náš je šťasten v službě cizí,

a s toužebností čeká na ten den,

kdy z knihy dějin nadobro už zmizí.

Nevěří nikdo, Iška věří jen,

že s Vídní smířila se Praha,

že Čech snad zapomněl už na Brixen

a též na Havlíčkova vraha.

Jen Iška věří, kaplan nevěry,

jenž dříve kaplanem byl víry,

a když nemůže výti s pátery,

tož aspoň vyje s oficíry.

S oficíry a s konsuly,

s vídeňskou „Neue Freie Presse“!

Hle, aspoň s těmi shodne se,

když s nikým jiným neshodne se!

Iška se shodne s nimi obzvláště

v nynějších těžkých krisích,

shodne se s nimi ale především

v činnosti svojí v službách cizích.

Že pravdu má, to rád mu dotvrdí

leckterý odběratel.

Žvast jeho vděčně Iška otiskne

v dopisech „Od našich přátel“.