V CIZINĚ

Loď supějící plula na sever

a já jsem toužil, v modré zírat nebe;

zimavým deštěm sychral podvečer –

já prahnul, mlhy, která v duši zebe,

i nehostinných zapomenout šer,

jak syn být laskán, který „vítej“ slyší,

co rukou dvé se klade mu kol šíje,

a řeči neslyšet, jež ve sluch bije

tak tvrdě, jako půlnoční když tiší

dopadá perlík v úpějící kov.

Tu se v mé smysly vlila melodie

italských slov – –

a roztekla se v potok bublající

a mohutněla v širý proud, jenž spící

mou vzpomínku kams na jih unášel:

Mír nade mnou. A jak by od vesel

šum ševelících vod se stříbřil dole,

má plula vzpomínka jak na gondole,

jež těžkým flórem clon je zakryta,

jak novicka, když v noci na gondole

do města lásky tajně zavítá;

v kout tichý choulíc se a kolébána

rytmickým dechem šplouchajících vln,

zírala v tmu a bděla, zčarována,

zrak přetékající, sluch díků pln,

má snila vzpomínka, až procit z rána

rej bílých racků, aby vylét v lov,

bděla i snila, hudbou obtékána

italských slov – –

Jako když perlík v úpějící kov

za ticha, nocí rozlitého, buší,

v mou vzpomínající tak padla duši

s akcentem tvrdým domorodců řeč.

Já vyskočil a zřel jen klest a kleč;

kolkolem výsp jen trupy naze chudé,

co v mysli hasla zář a dál a slast.

Já náhle byl jak ten, kdo doma všude,

tak jako ten, kdo nikde nemá vlast;

a v chvíli tu jsem žhavou cítil vinu:

jak ten, kdo zapřel pravou domovinu,

jak nevděčník, jenž prchl od své matky

a nepřizná, že srdce teskní zpátky.