V cizině.

V loubí vinním v kruhu přátel

zasmušilý jinoch dlí,

touha, smutek v jeho tváři

ubledlé se zrcadlí.

„A ty ještě stále teskníš?“

dí mu přítel nejdražší,

„nemni na domov – a připij!

víno žel ti rozplaší.“

On však neslyší, a dálný

domov jen mu v mysli tkví.

„Pravý domov jest, kde shledal

duch tvůj duchů bratrství!

Což ti drahým jest jen místo,

hrstka země jen a prach?

nenahradí ti jich spolek

rovných myslí, rovných snah?“

Nenahradí, nenahradí!

miluji ten prach, tu zem,

hrstka půdy, každé stéblo

neunavným plápolem;

s každým křem mé srdce srostlo,

s každým pramenem můj dech,

každý kámen jest mi svatým –

drazí přátelé – jsem Čech!