V ČLUNU.

V měsíčné noci

sedím v člunu

a lovím své stříbrné sny...

Vlny plynou pod loďkou

a nové přicházejí. –

Hledím do hloubky

a sním...

Bílé víly se vynořují

a vábí a prosí

a nosí své šperky

do mého klína,

květy a perle,

zlatnaté vlasy a pějí:

„Vidíš, to jsou poklady naše,

vidíš, naše lichotné údy,

znáš naši podmořskou vlasť?

Tam kvetou korale

a zámky z mramoru září...

Dáme ti vše,

sestup jen k nám...“

Sedím strnule vážný.

Oblaka táhnou

a hvězdy se čistí

a padají k zemi...

Tam na vlnách, – pod vrbami –

moje duše.

Bledá žena,

rovna Ophelii

s romantickým vlasem,

pluje,

ruce skříženy na tuhých ňadrech

a zraky přivřeny, navždy!

ty modré, hladící oči...

A měsíc osvětluje

její spanilé líce. – – – – –

Noc. Vlny kvapí pod člunem

a nové přicházejí

a odnášejí v dáli:

bledou ženu

s romantickým vlasem,

zraky přivřenými –

navždy...