V ČLUNU

V měsíčné chvíli

v lodici sedím,

lovím sny – rybky stříbrně lesklé.

Pod člunem plynou v minulost vlny,

blíží se nové.

V hlubinu hledím,

pohřížen v sebe:

Rusalky smavé vynořují se,

svádí a prosí, nosí své šperky

do mého klína,

lekníny, perly, barevné škeble,

vnadíce sladce:

„Vidíš-li čárné poklady naše,

vidíš-li naše lichotné údy,

chceš mít náš palác v hlubině snící?

Dáme ti všechno,

s námi pojď dolů..“

V lodici sedím, ztrnule vážný.

Oblaka vlají, hvězdy zář’ srší,

putují k zemi..

Na vlnách, stranou – pod kšticí vrby –

smutná má duše.

Pobledlá žena,

podobající se Ofelii,

s šíleným vlasem,

po proudu pluje,

skříženy ruce na květech ňader,

zavřeny oči,

oddané, snivě tázavé oči..

Úplněk lkavý oblévá září

uvadlé spanilé líce.

Půlnoc.. Jdou vlny pod tichým člunem,

blíží se nové,

unášejíce do temné dálky

pobledlou ženu

s šíleným vlasem,

zavřeným zrakem.