V CO VĚŘIT?

Já ptal se oblaků a táhla dál,

a stromů – umlklo jich šumění,

a němá čněla k nebi čela skal,

v svém němy byly hvězdy jiskření.

V co věřit mám,

když tolik sklamalo? – Jdu mlčky dál.

Ne, příroda ta víc již nepoví,

vždy němá byla ku bolesti všech

a růžný den i západ modravý,

vše tříšť je světelných a hlasných ech,

v nichž nalezneš,

co z vlastní duše svěřiti jim chceš.

Zpět k člověku! – Věř, nezbývá ti víc,

snad není každý zlobný v jádru svém,

snad vrásku nenese přec každá líc,

lží není každý nářek s úsměvem;

snad jeden cit

můž’ plným ohlasem ti odvětit!

Tu víru pokud ještě v hrudi máš,

na novou pouť si vyjdi, poutníku,

tu víru v sobě odnášej jak stráž;

ji v srdci maje opět slavíku

i zvěsti vln

zas budeš rozuměti, síly pln.

A tak jdu znova, hledím v dětský zor

a pátrám v tváři kmetů – dvojí pól

v nich života jest, záblesk nových zór

a překonaný ze života bol.

Ve světle jich

chci věřit v člověka a nést všecko tich.