V. Coimbra.

Coimbru má obleženou

dobrý Ferdinand král hněvně,

sedm roků to již trvá,

tak ji svírá krutě, pevně.

A to město pevné zdi má,

valy má a věže smělé,

zásob v táboře však není,

neb již snědli všecko, cele.

Vzdát se chtěli obléhaní,

před krále když jednou ráno

ze kláštera přišli mniši,

který sluje di Lormano.

Z práce své ti namahavé

obilí dost s sebou vzali,

ječmen, proso, luštěniny,

vše to králi v obět vzdali.

Prosili, by vytrval jen,

že přinesou víc a dosti;

vlídně král se poděkoval,

a vše přijal s ochotností.

Rozdělil vše po táboře,

dosti jídla všichni měli,

stekli všecky valy rázem,

až se nad tím Mauři chvěli.

Pak vše králi odevzdali,

město své i všecko jmění,

nahý zbyl jim život, a ten

král jim zpět dal v okamžení.

V této době obležení,

z Řecka jakýs poutník přišel,

do Sanjaga, jenž o světci

mnoho zázračného slyšel.

Astiáno jeho jméno,

biskup všemi zván byl kolem,

tento klečel na modlitbách

před svatým tam apoštolem.

Tento Astiáno slyšel,

apoštol že, Jakub svatý,

v bitvu velkou dostaví se

na koni již krunýř spjatý,

křesťany by obhajoval,

Maurům dělal hořké ztráty.

O tomto když slyšel biskup,

to jej velmi zamrzelo,

„K čemu říkati mu rytíř?

Rybář jeho jméno znělo!“

Trval na tom tvrdošíjně,

leč když v spánek se již sklání,

stál tu před ním svatý Jakub,

klíče drže v svojí dlani.

S veselou děl k němu tváří:

„Urážkou se být zdá tobě,

rytířem že jmenují mne,

což tvé srdce ztápí v zlobě.

Přicházím ti dokázati,

pochyba tvá že je marná,

Kristův že jsem rytíř v skutku,

křesťanův všech pomoc zdárná.

Proti přemoci všech Maurů,

že jsem jejich pomocníkem.“

Mezitím, co takto mluvil,

kůň sem předveden byl mžikem.

Lesklý, zářný ku pohledu,

a naň svatý Jakub sedl,

sedl v plné zbroji zářný,

a jak rytíř kopí zvedl.

Plný síly, krásný, skvělý,

aby přispěl ku pomoci

Fernandu, jenž na rok sedmý

Coimbru nemůže zmoci.

„Těmito samými klíči

město chci já otevříti,

králi, který obléhá je,

vzdát je dřív, než slunce svítí.

A jak děl, v tu samou chvíli

město odevzdal on králi,

mečet, který pak tam našli,

jmenem svaté Panny zvali.

Na rytíře pasován tam

Rodrigo byl, opásal mu

dobrý král meč vlastní rukou

a polibek míru dal mu.

V rameno jej neudeřil,

jak se všechněm jindy stává,

by víc cti mu prokázáno

královna mu oře dává.

Doňa Urraca infantka

ostruhy mu přitahuje,

co Don Roderigo šlechty

devět set si naverbuje.

Mnohou poctu král mu strojil,

získal mnoho cti a chvály;

v dobývání okázal se

nezdolný a okázalý

i na mnohých místech jiných,

kteréž získal svému králi.