V COLOSSEU.

Stojím uprostřed chmurného amfitheatru,

a zrak můj se dívá,

co nade mnou nebe a v slunné záři se koupu,

na mocná zdiva,

na spousty oblouků, pilířů, sloupů,

na stupňů, sedadel pásy.

Zde usedal caesar – tam Vestálky asi –

tam senát – tam tribuni – rytíři v pýše,

a výš tam a výše

lid tísnil a vlnil se, na hlavě hlava,

co řidičů rozkazy zněly

a odkudsi zdola i šelma zařvala dravá.

A zleva i zprava

již gladiátoři v arénu hřměli:

Ave, caesar, morituri te salutant!

Co ruchu a šumu, co barev a lesku

v tom lidstva zmítaném moři!

Zbroj svítí, zříš zářit i každou sponu a přezku,

a jak zrak všem hoří,

jak jásají, mávají, zvedají ruce,

když zápasník padá a krev se rozlévá v písku,

aneb když povstav, zápolit znovu se chystá,

jak celá se aréna zavlní prudce

a s každého místa

řev ječí, pln chtivosti krve a zloby:

Dobij ho, dobij!

To všecko zřím v duchu. Leč náhle zdi holé,

hle, šíří se, rozestupují

v kruh daleko ještě větši, až za obzor předaleký,

a uprostřed luka a pole

a pláně a vrchy a lesy a cesty a řeky,

jež valí se, dují.

A zase kdes caesar, jenž chtěl by dobýti světa,

se dívá, ne smaragdem, ale svým kukátkem v dáli,

jak za četou v útok hřmí četa,

ne hlouček již malý,

ale hlav tisíce tisíců proud jak se valí

a znamení smrti jak na každé napsáno čelo,

a z hrdel všech jako by znělo:

Ave, caesar, morituri te salutant!

Řev, hukot a zápas. Povely, polnice znějí

k divému reji.

Bodáky blýskají. Děla zkázu svou soptí.

Granáty hvízdají, bouchají pušky.

Na sta těl padá – ten klne – ten chroptí –

zem chví se a loká krve červené stružky.

A potom ticho, děs tupý,

těl jen tu bezduchých leží kupy a kupy.

Ale to caesar již v stanu

v kruhu svých praetorianů

se směje a choti o velkém vítězství píše,

o moci své říše,

rozdává medaile, slaví svůj osud.

Smích, hovor a jásot.

Cinkají číše.

Procitám ze sna. Stojím tu dosud

v nesmírném kruhu arény římské. Ale

teď Coloseum zdá se mi malé.